Navzdory zvolna těžknoucímu baťochu roků na vlastním hřbetě jsem ještě takový jura, že za jediný den v pohodě dám v horách hned tři tisícovky a završím to vedle nich rozhlednou, jež čítá 1617 schodů.
Ovšem, abych se nenadouval jako mistr světa Amoleta, přiznávám, že opěvované trio tisícovek vyčnívá z jednoho a téhož horského masívu. Tudíž výstup s vyplazeným jazykem a druhým dechem postačí uskutečnit pouze jednou a tam nahoře se už pak všechny tři vrcholky ležérně turistickým tempem dají obšlápnout za necelé dvě hodinky.
Tisícovka číslo 1 se zove Lemberg a svými 1016 metry je nejvyšší horou Švábské Alby. A zrovna tento pohled na ni nabízí tisícovka číslo dvě, to jest sousední Hochberg se svými 1009 metry.
Co by to bylo za nejvyšší horu, kdyby neměla rozhlednu? Ta na Lembergu není nijak mastodontská a proto je pouhým okem rozpoznatelná jen tehdy, pokud má pozorovatel orlí zrak. Pozorovatel, jenž ho nemá, nechť si vypomůže fotografickým nádobíčkem.
Hochberg je hora takříkajíc obšlapná; v podstatě je to náhorní plošina, jíž po okraji obkružuje turistická stezka. Když říkám po okraji, míním tím po okraji, jak patrno z obrázku. Proto turisté, kteří po návštěvě restaurace mají sklony upadat na levou stranu, měli by se touto náročnou cestou ubírat pouze proti směru hodinových ručiček, kdežto vpravo upadající individua by naopak měla kroužit výhradně ve směru hodinových ručiček.
Třetí tisícovka zvaná Oberhohenberg ze svých 1010 merů nad mořem nabízí výškově i směrově vpodstatě tytéž pohledy, jako obě prvně jmenované sousedky. Na snímku je mimo jiné patrné poněkud netradiční tábořiště, jehož ohniště se ze severozápadní strany obchází dost blbě.
Kaplička pod Oberhohenbergem není zasvěcena táborníkům, neúspěšně nahoře obcházejícím ohniště po severozápadní straně, nýbrž svatému Mikuláši. Nádherný chládek uvnitř ovšem nezištně posloužil i mně.
V roce 1899 byl svět ještě celkem normální, proto firma Phillip Anton Fauler železnou rozhlednu na Lembergu mohla postavit za pouhé dva měsíce, aniž by nýtaři byli buzerováni, že nonosí blembáky opatřené platným prohlášením o shodě.
V jednoduchosti je krása, byť co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému; čili - jak by řekl poručík Hospodin, „podle vkusu každého soudruha!“ Já osobně bych se tedy s takovýmito serepetičkami na věži nahoře moc nepáral, já bych se spíše soustředil na to, abych se tam nahoře ve zdraví dožil aspoň konce šichty.
Není to nádhera, moci roku 2020 vysoko nad rodnou zeměkoulí pochodovat po letitých vrzajících prkénkách, jež kromě nýtu na každém svém konci nejsou zasichrována ničím a kromě třiceti metrů vzduchu pod nimi není není zhola nic? Jak tohle dnešním zakazovačům a normalizátorům mohlo uniknout?
Z větrem ošlehané prkenné rozhledové plošiny se prý dá dohlédnout i hodně přes dvě sta kilometrů daleko a když se obzvlášť zadaří, je odtud vidět třeba Mont Blanc nebo jednotlivé špecle v srnčím guláši v hospodě „U kulhavého čokla“ dole ve Wilfingenu.
Já se sice musel spokojit s momentálně podstatně skromnějšími rozhledovými poměry, zato mě postihl nápad navázat družbu s nedalekou výtahovou věží v Rottweilu.
Ani projektanti a stavitelé věže pro testování výtahů firmy Thyssenkrupp Elevator nejsou žádná béčka, vždyť na povolení a stavbu 246 metrů vysoké věže potřebovali jen něco málo přes čtyři roky. 232 metrů nad zemí jsou vpuštění civilisté obehnáni skleněnými deskami, aby nepopadali dolů.
Z výšky ptačího letu je snadno pozorovatelný pětadvacetitsícový Rottweil,
jakož i učebnicově udržované latifundie,
nebo poněkud titěrný 365 metrů dlouhý a 95 metrů vysoký viadukt dálnice A81 přes Neckar
V továrně pana Duttenhofera dole u Neckaru se střelný prach už hodně dlouho nevyrábí, tudíž případnými tamními „odchylkami výrobního procesu“ nemohou být hluboko založené základy sousední testovací věže nijak ohroženy.
A konečně - co by to bylo za pozorovatele, pokud by nevypozoroval aspoň jeden vlak. Nuže, hledej (vlak) šmudlo!
Pro klid svědomí uvádím, že oněch v nadpisu vyřčených 1617 schodů už jsem nedal; ostatně majitel věže na schodiště jednou za rok pouští jen fyzicky patřičně namakané šílence. Ti nejšílenější k výstupu, přesněji řečeno výběhu do 232 metrů potřebují asi deset minut a jeden infarkt, kdežto mne by pepka klepla už někde u tisícího schodu, což nepokládám za zrovna ideální zakončení výpravy za poznáním. Raději jsem paďoursky disciplinovaně volil výtah, jemuž to trvalo sotva půl minuty.
I přes to všechno ale uznejte sami: zdolat za jediný den tři tisícovky a ještě navrch testovací věž – nechci se Vás dotknout, ale – kdo z Vás na to má?
Fšecky obrázky jsou moje.
