Znám kaňon, kde bledé tváře klepou kosu tak, že jak to nahoře u Manitoua slyší náčelník Tašunka, drbe se za orlím pérem, že byl takový měkkouš a s bílými vojáky čestně válčil, místo aby z nich v tomhle kaňonu nadělal nanuky.
Ačkoli, je otázkou, jestli by v tom kaňonu neznanukovatěl i Tašunka. Vždyť kdybych šťastnou náhodou já sám neměl v chlebníku zmijovku s ušima, nečetli byste tenhle článek, nýbrž nějaký duchaplný nekrolog.
Už na vstupu do kaňonu byla taková kosa, že ji ani neprosvítilo sluníčko.
Kdyby tady nebývala zamrzla voda, mohla stoletá elektrárna páně Döblerova významně přispět k rozvoji elektroautomobilismu.
Pouť kaňonem není náročná fyzicky, ale mentálně. Vejde se sem jen nepatrný zmrzlý potůček a provokativně velkolepá cesta, takže kosu klepající bledá tvář prostě a jednoduše nemá kam zdrhnout.
Jestli si bledá tvář myslí, že se z ledového vězení kaňonu dostane tím, že jednoduše odkvačí zpátky k elektrárně, tak to se přepočítala. Vlastní zvědavost na to, jestli za zatáčkou náhodou není tepleji, ji totíž sevře dvojitým nelsonem a už nikdy nepustí.
Vzhledem k tomu, že se teplo nedostavuje, kosu klepající bledá tvář počne jektat zuby a blouznit. Například ji nemilosrdně sžírá halucinace, že na výbornou spodní stavbu cesty by se určitě daly položit koleje – alespoň úzkorozchodné dráhy.
Přitom bledé tváři vůbec nedocvakne, že by tudy vlak nikdy jet nemohl, poněvadž než by se topící bledá tvář s lopatou otočila od tendru ke kotli, zamrzla by dvířka do topeniště.
Přežije-li bledá tvář první tři tisíce kroků a přitom ji z té dráhy kaňonem neklepne pepka, čeká ji za ohbím další fata morgana: za skalami nahoře se zrcadlí sluníčko.
Jen vrcholově trénovaná bledá tvář, neuklepe-li ve slabé chvíli kosu k smrti, může se dostat až na konec kaňonu a pokud ji zde neskolí poslední halucinace v podobě lyžujících bledých tváří, má vyhráno.
Nicméně je pravdou, že v prvních chvílích po opuštění zmrzlého vězení si bledá tvář není jista, zda to sluníčko a modré nebe není jen uvítací Manitouova kulišárna.
Při troše ticha na prosluněné vyhlídce na věčných lovištích bude možná slyšet, jak tam dole další bledé oběti klepou kosu.
Hodlá-li bledá tvář vyjít z věčných lovišť zpět do země, kde létají pečené čipsy z pytliku přímo do úst a kde se neplatí daně jen ve snu, musí na hraničním stanovišti zahlásit, že nemá žádnou kosu k proclení.
Jak že to bylo? Znám kaňon, kde Manitou klepe kosu tak, že jak to na lavičce pod staletým smrkem slyší námahou supící rudá tvář, sundá si v tom hicu zmijovku s ušima a ke svačině z chlebníku vytáhne šunku.
A těší se na nedělní ráno, jak si nad svými obrázky vychutná dobrou kávu.
