zařval jednou náš šéf na poradě, praštil brejlema o stůl, odmrštil židli a divoce funě, rozrazil dveře ven. Už si nepamatuju, s čím tak děsuplným dotyční blbci přišli, spíše mě napadá, jak obrovskou výhodu šéf měl, že jednoduše mohl vypadnout jinam a nemusel s dotyčnými blbci sdílet stejný prostor.
Ale kam mám vypadnout já, když s takovejhlema blbcema , kteří chtějí nebožtíky okrádat i o rtuť z úst, tady sedět nechci? A nejen sedět – vždyť oni ti blbci tam jsou pořád, ať sedím, stojím, ležím či běžím … kam se před nimi mám schovat? Když zalezu do křínických skal, tak mně stejně za pár dní najdou. Když zalezu do amazonského pralesa, tak se dříve či později stanu součástí potravinového řetězce. Když zalezu do Antarktidy, tak tam zmrznu, poněvadž mám bundu jen do minus dvaceti stupňů a spoďáry budu mít za pár dní asi už dost řitké. Když zalezu na záchod, tak mi stejně jednou dojde papír. Když zalezu pod peřinu, tak mě tam manželka stejně najde a ještě pronese něco v tom smyslu, že to hned věděla, že si takovýho blbce neměla brát. Tak kam se mám před blbostí schovat?
Ti tehdejší blbci v zasedačce si po šéfově estrádě aspoň uvědomili, že vypadají jako blbci, a aby se to neopakovalo, usnesli se, že příště, až nějakého blbce zase napadne nějaká blbost, tak že se nejdřív nějakého spolupracovníka optá, zda nevypadá jako blbec. Což ovšem vyžadovalo, aby alespoň jeden spolupracovník nebyl blbec.
Inu, já měl štěstí, že se takový spolupracovník vždy našel. Ti blbci v odkazované zprávě takové štěstí evidentně neměli.
