Řekl pod mostem někdo neviditelný a já s otevřenou tlamou nechápavě vzhédl vzhůru. Jako kdyby nějací Donaldové zcela samozřejmě hopkali po mostech.
Však si to zkuste! Zastavte se na cestě pod 185 metrů vysokým mostem a pěkně nahoru se na něj podívejte. Garantuji, že budete vypadat úplně stejně jako já a jako pan Tomsa v klasické filmové scéně. Byť pravda, on v souladu se scénářem nechápavě civěl na lustr a ne na most. Donalda neviděl stejně jako já, ale mě přitom zase šerif pěstí neorazítkoval sanici.
Kdo chce vidět nějaký ukrutánsky vysoký most, měl by se na to psychicky trochu připravit. Je záhodno rozkochat se nějakým úplně obyčejným mostem, třeba tím přes řeku za hřištěm.
Mladí mají hledět vpřed, ale my staří mazáci poutníci tu a tam hledíme i vzad, jelikož moc dobře víme, že to, co jsme viděli zepředu, uvidíme i zezadu.
K prvnímu mostu přes řeku je to padesát metrů, k druhému dva a půl kilometru. Člověk by řekl: nu což - most jako most, oba přeci vedou přes tutéž řeku.
„Chlape, když už čučíte na ten most, tak aspoň uhněte z cesty“ halekal nějaký namakaný pumpičkář. No jo, on zdejší asfaltku možná brázdí denně, ale já tu jsem jednou za život a navíc dumám, jak se žije vesničanům pod mostem.
Jo to bych musel oplývat trochu lepším foťákem, abych ze šestiset metrů dostal do obrázku celých 1128 metrů mostní délky. Těch 185 metrů na výšku se tam zatím vejde.
Zdalipak on se tu někdy nepotuloval kolega Jiří Wolker, když najednou neobyčejně intenzívně vnímám jeho zbásněnou úvahu o tom, jak se stanu menším a menším až budu nejmenším na celém světě.
Ještě že nejsem nimrodem! Vyškrábaje se na palebnou pozici, určitě bych flintu opřel v rohu, a zatímco by zástupci spárkaté zvěřě korzovali vůkol, já bych uhranut zíral na most.
Tak Donalde, kde jseš? Nějak tě nevidím. Doporučení: když vzhlížíte zdola k obzvlášť vysokému mostu, aspoň zavřete pusu. Nebudete vypadat jako blbec, hledající Donalda.
178 metrů vysoký pilíř má nahoře obvodové rozměry jen 8,6 x 5 metrů a nese dálniční mostovku širokou 31 metrů. Inu, kdo umí – ten umí.
Před pětačtyřiceti lety, když most stavěli, bylo tady všude staveniště. Jenže když lidstvo nedává pozor, tak po nějaké době si matička příroda všechno pomalu bere zpět.
Co myslíte: jakým rámusem z nebeských výšin je oblažen pocestní poutník? Hučením kamioňáckých dýzlů, tuningem poršáckých výfuků, nebo snad řádně vosolenými dvoulitry harlejářské smečky? Kdepak! Šum z nebeských výšin je brutálně převálcován pekelným randálem mopedu na okresce dole u řeky.
Čas od času přijde vhod výhled, oproštěný od neúprosně přímých linek železobetonových nosníků a pilířů, a doplněný lavičkou, jakož i chlebem se salámem.
Bývaly doby, kdy se dopravní komunikace stavěly jednoduše, rychle a nebyly na ně potřeba dotace z všelijakých fondů. Tuhle na sucho poskládanou zárubní zeď u cesty zvládli tři maníci během týdne a už je tu s námi bratru stopadesát let.
Tak ještě honem poslední pohled na oněch 185 metrů výšky a 1128 metrů délky, a to z takové vzdálenosti, aby můj foťák nezůstal zahanben.
Nuže tedy, Donalde, u Kochertalbrücke ve Würtembersku zase někdy příště. A až polezeš z mostu dolů, tak buď po schodech v pilíři (je jich 1245) nebo s padákem. A nezapomeň ho otevřít.
Fšecky obrázky jsou moje.
