Slečno, mohu Vám ukázat svého žraloka?

Vlastnonožně jsem dokrůčkoval na samý kraj skály, pohlédl dolů na zeměkouli a nějaká pavoučí horolezkyně na mne z vedlejšího skaliska udělala „Ú-úúúú!“

Můj technicky vycepovaný mozek samovolně načrtl rovnici E = m.g.h,  kde m = moje hmotnost, g = gravitační konstanta, h = výška skály, a E = energie, jíž sebou dole pod skalou švihnu o zem, a kdosi se pokoušel přehodit mi v žaludku výhybku.

„Křižíková - vy jednou spadnete!“ zahlásil jsem dobře věda, že nežli se Křižíková vydrápe na římsu, aby po mně metla karabinku, budu dávno zdrhnutý ve vnitroskalí.

Na skalní stěně visící bytost mě však zaskočila nápaditou otázkou: „Taky lezete?“

„Nelezu,“ pravil jsem tragickým basem, „mě při tom překáží žralok.“

„Co že vám překáží?“ orosoly se Křižíkové sportovní brejle.

„No, mám moc velkýho žraloka,“ přiznal jsem otevřeně handicap.

„Už jsem tomu slyšela říkat všelijak, ale žralok – to teda slyším poprvé!“ poznamenala pavoučice a zjevně váhala, zda nebude lepší, když urychleně slaní dolů.

„Já vám ho klidně můžu ukázat, abyste mi věřila – podívejte!“ pravil jsem jako by se nechumelilo. Musel to být interesantní pohled, kterak prošedivělý fotr na kraji skaliska balancuje na levé noze a rukou dráždí převelikého žraloka na své pravé botě.

Nebo snad někdo umíte lézt po skále, i když máte moc velkýho žraloka?