Kdo ví, co všechno ty stráně pamatují. Možná se jimi honili neandrtálci s klacky. Třeba tu řádili lapkové všelicí. Určitě tam pracovala nejedna generace vinařů. A pan fotograf Carl Bellingrodt shora fotografoval Rheingold Express.
Nuže a včera jsem tam vegetil já. Vinice jsou vždycky krásné, i když bez hroznů tak nějak neúplné. Válka mraků se sluníčkem tam nahoře byla neúprosná. A já šel, kochal se a fotografoval.
Pan Bellingrodt to na rozdíl ode mne uměl - ale nadšení pro věc jsme měli oba asi tak stejné.
Vinice, vlak do Basileje, silnice číslo 9, kousek Rýna a já bez brejlí spoléhám na dostatečnou inteligenci fotoaparátu.
Sedím u vinice, svačím chleba se šunkou a přežvykuje fotografuji. Ne, dole opravdu nejsou vlakové závody. Červená stojednička svůj vlak do Stuttgartu prostě a jednoduše sune. Dál do Mnichova už jak se sluší a patří pojede v čele.
Plovoucí králikárna, ovšem luxusní - aneb nač se honit, když pomalu je to tak krásné. A máme na těch pár kilometrů celou sobotu.
Kdyby v Rýnu náhodou došla voda, tak tihle správní chlapi se v životě neztratí. Kápezetku a auto vždycky ssebou
Čtyři z tanku a pes. Teda – co to plácám - čtyři lodě a jeden vlak.
Dopravní zácpa na Rýnu aneb předjíždíme (vlasně předplouváme) zprava!
Kachny ... kachny ... kachny .... Cože? Kachny nejsou? Aha – tak vinice ... vinice ... vinice ...
To se vám to jezdí pěkně po rovince dole u řeky, šumákové! Jenom já jsem se hrdinně vetknul do zídky nahoře mezi vinicemi.
A doleva – a doprava – a zase doleva – a pěkně doprava; cože? Říkáte rovně? No jo, tak to ale milánkové musíte říct taky řece!
Vlaky se dole proplétají nudnou stodvacítkou, tudíž pan strojvedoucí nemůže po cestě tak jako u nás sbírat hříbky. I když – tady vlastně ne hříbky, nýbrž hrozny. A ve sklípku pod depem by pak koštovali – jejda, to by bylo vožralejch mašinfírů!
Takhle nějak to míval pan fotograf Belligrodt. Tedy až na to, že jemu tam jezdily krásné parní rychlíkové nulajedničky a kromě toho uměl fotografovat.
Titanik pluje Boppardem. Během čtyř hodin jsem na Rýnu napočítal dvacet sedm takovýchto lodiček. Na každé bylo tak asi padesát kontejnerů. Na silnici podle řeky jsem nepotkal ani jeden kamión. Ačkoli – pravda, byla sobota.
Tak spánembohem, pane Bellingrodte. Nevím, jestli budu příště, až přijdu, umět líp fotografovat. A kdyby ne, tak se u Boppardu umím aspoň vyškrábat nahoru do vinic, usednout na zídku, jen tak nazdařbůh klátit nohama, přežvykovat chleba se šunkou a radovat se, že se mohu dívat dolů.
Jo, a Rheingold Express včera nějak nejel.
