Jsem pyšný na to, že před desítkami miliónů lety můj praprapra ... pradědeček vynalezl slezení ze stromu pátraje, zda potrava rostoucí a běhající po zemi je chuťově a kaloricky bohatší než lišejník a hmyzáci na stromě.
Mému veskrze učitelskému rodokmenu je převratné objevitelství a vynálezectví přímo souzeno; například pradědeček coby pan řídící jednotřídky v Sukoradech si dal patentovat postup pro rychlý ohřev a konzumaci buřtů o přestávkách stanovených nařízením c. k. Ministerstva kultu a vyučování. Můj tatík zase vynalezl způsob, jak se vyhnout konzumaci škodlivin ve školní jídelně v Mimoni a navíc efektivně investovat část svého učitelského platu do dršťkové polévky v jídelně na stojáka u bánhofu (kteroužto investici ovšem dlouhodobě znehodnotil tím, že jednou v přihrádce pod jídelním stolkem zapomněl dobírku).
Není tudíž nijak s podivem, že i mne nedávno políbila objevitelská múza. Bloumaje po mořském břehu a přemítaje, zda k večeři v hotelové jídelně opodál budou zase ústřice z lídlu a UHO, objevil jsem zkamenělý guláš; tedy jen jeho masitou složku, poněvadž tu omáčkovou moře příliš rozředilo a nenávratně zašantročilo.
Coby uvědomnělý občan propašoval jsem historicky nevyčíslitelně hodnotný nález do vlasti a mezištně jej nabídl odborníkům. Suchopární historikové nejmenované pražské instituce nad mým přínosem ohrnovali nos prohlašujíce, že takovejch blbejch šutráků najdou v kdejaké stavební suti tisíce. Mnohem pragmatičtěji si počínal starej Vejražka z Kozlů, který nám každý rok o pánském svátku v září vaří výroční guláš. Ten byl prorostlostí i barvou mých vzorků přímo unešen a rovnou je přihodil do guláše, co pro kamarády kuchtil na dvorku za kůlnou řka, že těm blbcům je to čtyřech hodinách čekání a osmi pivech už jedno a klidně sežerou cokoliv.
Přes značnou říznost naštěstí výroční guláš nijak neovlivnil strukturu ani barevnost vzácných vzorků. Toliko kamarád Franta, jemuž jeho zánovní dolní protéza model „jen počkej zajíci!“ v kousavém souboji s gulášem praskla, pravil, že ty kousky masa byly tvrdý jak miliardu let starý kámen a že by ten blbec radějc už příští rok neměl vůbec vařit, poněvadž pojišťovna platí protézy jen jednou za pět let a že mu teď reklamaci asi neuzná.
Což měl nakonec pravdu, neboť pojišťovna nejprve nechala přezkoumat stav a stáří předložených vzorků guláše, a následně vzhledem k tomu, že zjištěných 800 +/- 500 miliónů let značně překročilo zákonnou dvouletou hranici pro uznání záruky, reklamaci zamítla.
Nu což. Když už jsem nedostál objevitelské a vynálezecké tradici mých předků a (prozatím) neodstartoval revoluci v dějinách lidstva, mohu se alespoň pochlubit, že vlastním zkamenělý guláš, jehož stáří úředně prověřila pojišťovna. Přátelé, nechci se Vás dotknout, ale kdo z Vás to má?
