... když je nádraží jako z pohádky – to dá rozum. No dobře, ale – z jaké pohádky? Správná pohádka se přeci hemží moudrými králi, zlatovlasými princeznami, případně draky, loupežníky, nebo aspoň trpaslíky.
Ale ještě jsem neslyšel pohádku, v níž by jmenovaným celebritám sloužilo nějaké nádraží (byť do tzv. moderní pohádky ideově vzdělaný a mírně praštěný autor v pohodě napěchuje leccos a ještě ho za to tzv. pedagogičtí odborníci pochválí).
Ono to není jen tak, dosadit do pohádky nádraží. Však si to zkuste! Třeba já to neumím, byť soudě dle manželčiných občasných povzdechů „zase ty tvoje pohádky!“ patřím k ostříleným pohádkářům. Koneckonců, už jen pohádková idea typu „loupežníci naskákali do hytláku, Zlatovlásce v čtyřnápravové bajce trpaslíci galantně vynesli kufr-loďák nahoru na polici, hloupý Honza rutinně pohodil uhlí po roštu, pan král oděn v služební hermelínovou uniformu zapískal „povolte brzdy úplně“ a mašinka vyrazila celostátní dráhou do sousedního království“ vypadá trochu divně, že? Chudák dítko pohádkou povinné ...
Jak by pohádkové nádraží vlastně mělo vypadat? Zatímco pro obyčejná nádraží máme hutná mračna směrnic, zákonů, norem a předpisů, pro pohádková nádraží nemáme zhola nic – jako by na ně normovači, předpisovači a všelijací draci dobrotvůrci a loupežníci člověčí svobody dočista zapomněli. Což je jedině dobře. Poněvadž my, pohádkám odrostlejší, si pohádkové nádraží umíme představit všelijak a každý jinak, a nikdo nám to nevymluví.
Možná proto jsem přes jedno pohádkové nádraží jezdil dobré půlstoletí, aniž bych si toho všiml. Až teď mi osvícenější a všímavější lidé řekli: „ale vždyť tohle je přeci pohádkové nádraží – cožpak to nevidíš, slepče zabedněný?“
A lidičky, ono opravdu! Vždyť strážní domek z červených lícních cihel je jako hrad. Ti lidé v něm určitě nejsou královny a králové, ale mají tady královské slovo. Místo královského žezla v ruce občas pevně sevřou kliku od šraňků. Jen oni s ní umí točit tak přesně, aby c. k. šraňkový mechanismus nikdy nepotřeboval update. Když oni řeknou, tak tady každý vlak musí zastavit, i kdyby v něm jel král všech králů. K žádnému vlaku tady nemusíte supět podchodem. Žádného androida v nádražním rozhlasu tady nevedou, zato když místní fotbalisti dají o mistráku na place góla, uslyšíte to hned. Před čekárnou můžete sedět na lavičce jak dlouho chcete. Minutu od nádraží za hřištěm je kostelíček. Pár kroků na druhou stranu jsou pole a louky. Kousek vedle u silnice alej přechovává jablíčka.
Řekněte sami - není tohle pohádka? Není to krása, být zase dítkem pohádkou povinným, byť vám křížky na hřbetě přibývají rychleji než evidenční listy důchodového pojištění?
Jo, abych nezapomněl: pohádkové nádraží je, když ... když je na ceduli napsáno Velký Valtinov.
Jo, a hlavně, abych nezapomněl: gratuluji místním železničářům k získání titulu „Pohádkové nádraží roku 2017“ a v úctě se ukláním, seč mi moje fyziologická konstituce s prvky baroka dovolí.
