Pane, půjdeš taky do potoka?

Malý zelený mužíček se producíroval potokem, prstíky měřil teplotu vody, šťoural do kamenů na mělčině, rochnil se v bahně u břehu, zkoušel utopit vodoměrku a odesílal dříví po vodě do Hamburku.

„Pane, půjdeš taky do potoka?“ optal se mě, jako by bylo naprostou samozřejmostí, že náhodně krajinou jdoucí pánové vstupují do vodoteče.

„Já ale nemám tak nádherně zelený kalhoty, jako máš ty“ namítl jsem, hladě mé bomžácké džíny od Thanga za dumpingových stošedesát korun.

„Tak řekni mamince, ona ti je koupí“ duchapřítomně poradil ozeleněný dobrák.

Jo - ale která maminka? Ta mužíčkova? Inu, třeba by si dala říci. Ale ten osrstěný primát, co k ní náležel, by moji oficiální žádost o zelené gatě asi nepobral a navíc vypadal, že umí docela rychle běhat. Moje maminka? Ta by odpověděla, že v nebíčku tak břeskně zelené gatě nikde nemají a dodala by něco jako „no to je opravdu přání hodné padesátiletého inžinýra..." Tak maminka mých dítek? Ta by se asi rozplakala, že ten její vůl myslí na brčálově zelená kaťata a brouzdání potokem, zatímco chlapi jeho věku vesměs kupují auta, baráky, pozemky a zubní protézy vyšší střední třídy.     

„Tak pane - půjdeš?“ vytrhl mě od vyšší střední třídy zelený mužíček.

Sundal jsem bagančata, stáhl ponožky a vyhrnul nohavice. Studená voda mi vyrazila dech a v poslední chvíli jsem vybalancoval stoj na ostrých bugrech.

Zelený mužíček se blahem rozzářil jak obloukovka, a když jsem po hladině pošťouchl kus klacku směrem k Hamburku, pochopil, že jsme spolu zhruba tak na stejném vývojovém stupni. Na stupni, kde netřeba aut, baráků, pozemků a středních tříd, kde maminky ochotně kupují brčálově zelená kaťata, a náhodně kolemjdoucí pánové zcela běžně vstupují do potoků.