Odměříme, nakrájíme, naplníme, do zlatova upečeme ...

„... a sežereme,“ dodal bych. Ovšem to poslední sloveso takhle v receptech nebývá. Anebo tam je poněkud vznosněji, poněvadž neodolatelně voňavou krmi přeci nežereme, nýbrž za idylické společenské konverzace labužnicky vychutnáváme.  

No budiž, ale mrška červík pochybností mě hryže trochu jinde: proč jsou vlastně knižní či internetové recepty sveřepě psány v první osobě množného čísla?     

Musí snad v kuchyni vždy kooperovat minimálně dva kuchaři? Nebo alespoň dvě kuchařky? Nebo můžou bejt ženský s chlapama pospolu u plotny?

Či je to snad tradice? Však recepty kdysi psávaly povětšinou babičky, a ty jsou zvyklé na všechny okolo nazírat mateřskými pudy, jako na dítka; člověk slyší samé podíváme se, oblečeme se, uvaříme si ...

To množné číslo mě zkrátka napíná. Polohlasně slabikuju recept z otevřené kuchařky, brejle mi padají do rozšlehaných vajec, ruce mám zabílené jako mlynářský pacholek, a nervosně se rozhlížím, kde jsou ti další, s nimiž, jak dí recept, uhněteme těsto.

Nevím. Možná je to tím, že jsem muž. Kdyby ten recept zněl kapku mužněji, například: uhňácej těsto z mouky, vody, vajec a droždí, narvi do něj cibuli, sejra a salám, vosol a vokořeň to, upeč a sežer – možná by se mi kuchtilo lépe. Ostatně, nevařím pro Septimův Grand restaurant, nýbrž pro sebe, případě pro famílii, v nejhorším případě pro sousedovic bernardýna. Těm všem je stylistika receptu úplně šumafuk.

Leč jednu přednost ty recepty v plurálu mají. Když se takhle k večeru uvelebím do křesla a čtu krasopisný babiččin recept vyndáme si marinované plátky masa a opečeme po obou stranách, výpeček zaprášíme moukou, přidáme zbylou marinádu a orestujeme, přilijeme smetanu a vaříme spolu s jablky ...  kvapím do kuchyně a jelikož tam najdu toliko psí suchary a bylinkový čaj na zácpu, což přečtenému receptu krutě neodpovídá, tak tam nic nesežeru – a tudíž zhubnu. Díky moc, babičko!

ZdŠ