napsal jsem do internetového vyhledávače, a ten jouda mi obratem odepsal: „takové místo neznáme.“ Vida, jouda neví, kde je nejkrásnější nádraží, zato užívat pluralis majestatis - na to je kadet.
To paní pokladní na střelnické zastávce hraje jinou ligu. Když jsem hrdě přikázal „jednou nejkrásnější nádraží, rychlíkem!“, uchechtla se: „jo, milej pane, a který nejkrásnější to má bejt? Je jich třináct!“
Jenom třináct? Kdepak, určitě jich je víc. Poněvadž jsou nejkrásnější i bez lejstra, že jsou nejkrásnější. Nádražní krásu totiž nelze úředně nařídit.
Ano, papaláš může přikázat nádraží nově omítnout nebo zbourat. Může nařídit jeho přestavbu i modernizaci. Může prosadit, že všechna zábradlí budou modrá. Může nechat vyměnit výpravčího i paní pokladní za bedýnku připojenou k serveru kdesi na druhém konci republiky.
Ale ani ten největší papaláš na světě nemůže nařídit, aby nádraží bylo nejkrásnější.
Byl jsem na tisících nádraží. Některými se moje vlaky prohnaly jako vítr stodolou a sotva jsem si stačil povšimnout, že nějaké nádraží je. Jiná naopak znám líp než svoje boty. A pak jsou ta, jejichž genus loci je silnější, než svěrací kazajka. Na těch se bojím z vlaku vystoupit, poněvadž bych na nich už taky třeba nikdy do vlaku nenastoupil.
Ale já dobře vím, že dřív nebo později to zase risknu. Na nejkrásnějším nádraží vystoupím z vlaku, vdechnu vůni poválečných dřevěných pražců a beztrestně šlápnu na kolejnici s vyválcovanou značnou Resicza 1884. Pokochám se c. k. pískovcovými šambránami oken a podivím se, co kytiček paní přednostové vykvetlo. Zapomenu na mobil a všechna hesla k všelijakým kartám a aplikacím, rozvalím se na lavičce starší než já, a chleba s máslem a solí, jak jsem si ráno zabalil do papírového pytlíku, bude chutnat, jako by ho vykouzlil mistr pekař.
A jako už tolikrát se budu dívat, jak to lidé dělají, když z něčeho, ba i z ničeho, dělají to nejkrásnější. Jako už tolikrát uvidím, že je to přeci tak lehké, tak snadné. Jenže když to pak zkusím sám, jako už tolikrát uvidím, že je to strašně těžké a že já se to už nikdy nenaučím. Zbyde mi zase jenom lítost, inspirujjící závist a pokora. Což vše dohromady ovšem není málo.
Nejkrásnějších nádraží bylo vysoutěženo třináct a o další už se prý soutežit nebude. Ale já moc dobře vím, že jich je víc než třináct a že jich časem bude ještě víc. Sice k ničemu nejkrásnějšímu neumím ničím přispět, ale budu se z toho nejkrásnějšího aspoň poctivě radovat. Tak jako ti lidé, díky nimž nejkrásnější nádraží jsou a budou, třeba i bez lejstra. Já plno takových lidí znám. Některé docela dobře, jiné jenom opravdu maličko.
Ale právě proto jsem nezřízeně bohatý, přestože mám v kapse tak akorát na cestu domů na Střelnici. Tedy, pokud v kapse není díra - na ně já jsem totiž kadet.
