Akorát to teda mohl říct trošku dřív, než když jsem daleko od domova věrným čuňaskám osmačtyřicítkám na patnáct kilometrů svěřil moje nožstvo.
I když, kdyby to Manitou řekl napřed, tak bych nové čuňasky sobě nejspíš nestihl opatřit. Místo patnácti pěších sobotních kilometrů bych pak nanejvýš mé ctěné pozadí pošupoval plus mínus pět centimetrů po sedáku židle.
Ovšem, milé čuňasky, málokomu se na jeho poslední cestu dostane rozkošného počasí a nádhery vůkol dohromady. Tak si toho prosím važte!
Ani nejznamenitější vlak nemůže jen tak jet pěšinou podle řeky. Zato i nejubožejší čuňasky mohou klidně klopýtat jakýmkoli železničním svrškem.
Potkat dnes městečko, jemuž fotovoltaické vymoženosti ještě nepřekryly jeho střechy, stává se čím dál větší vzácností. Tak si toho važme.
Milé čuňasky, buďte rády, že si derniéru odšlapete pěkně po rovině, a ne někde po alpských velikánech. A jak líbezná obloha se přišla podívat!
Na padlý kmen k takovémuhle opuštěnému říčnímu rameni doporučuji na jedno sobotní odpoledne posadit největší celebrity European Green Dealu. Třeba by konečně vymyslely něco praktického, než zase nějakou pitominu.
Pan mlynář už dávno vykoumal, že nikoli produkcí mouky, nýbrž pohostinskými službami zajistí sobě obživu. Sice ještě koncem února není sezóna, ale zase nepřipadá v úvahu Cimrmanův postřeh, že teplé pivo je horší než studená Němka.
Kousek vedle v rybářské baště měli poněkud stručný jídelní lístek, jelikož rybář coby primární článek dodavatelského řetězce trestuhodně selhal. Tak aspoň unavenému poutníkovi nabídli pohled na přilehlá jezera.
Pro případ, že se budu potulovat na dohled nějaké dráhy, bývám obkroužen opaskem typu „Buď připraven“. A opasek ani tentokrát nezklamal.
Konečně nějaká změna v jednotvárném lese cykloturistických ukazatelů. Na lavičce opodál jsem se ovšem dopustil provokace houskou s máslem a salámem.
Podle přilehlé cedule je zakázáno koupat se, lovit ryby, tábořit, rozdělávat oheň, jakož i rušit ptactvo. Tak co vlastně tady může kolemjdoucí dělat? Postavit se a dívat se. A víte, že to nakonec vůbec nebylo špatné?
A vody běží, vážení. Spočítal jsem, že když teď do řeky plivnu, tak za nějakých pět týdnů poblíž Stântu Gheorghe moje identifikační značka vplyne do Černého moře.
Už i opeřenci musí mít nějaké extrabuřty! Cožpak vám, vy brkošové, nestačí tradiční budky s plochou střechou? A propos, jestlipak na vlastní bydlo taky už musíte šetřit dva až tři životy, jako my, páni tvorstva?
Který pacholek tady udělal takovou prasečinu? Milionářský synek se s tatínkovým bavorákem netrefil do zatáčky, nebo se skautíci učili bastlit totem?
Poslušně hlásím, že ta mapa je nějaká blbá, poněvadž podle ní by tady měly být kaplička a most.
Dole podle pravítka, nahoře nazdařbůh. Inu, jsou věci, na které lidstvo nemá, i kdyby se na hlavu stavělo.
Aha, tak ani milionářský synek, ani skautíci, nýbrž bobřík. Při této příležistosti srdečně pozdravuji mého pana zubaře, jakož i mou zdravotní pojišťovnu.
Vážený Dunaji, máš to k moři ještě poctivých 2600 kilometrů, tak s tím spádem koukej šetřit, poněvadž ti z něj zbývá jenom 502 metrů!
Mámo, který vokno je naše, jak si řikala, abych ho o neděli umyl? Jo, a čuňasky už na mne visí z posledních sil, tak po parapetech nemůžu šplhat jako vopice.
Tady v malých Benátkách nejdou na dračku garáže, ale říční mola. Na druhou stranu ale musí pantáta dávat bacha, aby se neutopil, když jde do sklepa pro uhlí.
Dosť bolo vody, terazky prichádzajú strechy! Mezi námi děvčaty, udělat hezkou střechu je pořádná fuška.
No a tak jsem dočuňaskoval. Jsem zvědav, zda čuňasky následnice vydrží taky jedenáct let a tři tisíce kilometrů.
Obě čuňasky, jejichž čas v Ehingenu nadešel, a všechny s nimi související obrázky jsou moje.
