Jednou ročně nás v práci při „hodině zdravé výživy“ externí anorektická trenérka mučí vzorky jakési mimozemské hmoty, kterou my, stokiloví pivní kulturisté, musíme posvačit a básnit při tom, jak je to báječné a jak jsme happy.
Řeknu vám, je to mučení vpravdě nelidské, a proto se vždy ihned rekreujeme obklopeni zmírňujícími prostředky, jako jsou slanina, čabajky, buřty, utopenci, vlašák a na radiátoru ohřátá sekaná. Sice je poté po určitý čas zasedačka pro slabší povahy nepoužitelná, ale my jsme vyléčeni a můžeme opět podávat očekávané pracovní výkony.
Posledně na nás slečna trenérka dorážela rafinovanými otázkami, k čemu jsme poznatky z posledního tréninku ve své každodenní životosprávě využili. Inu, to víte, my ostřílení kanci nemůžeme útlocitné slečně jen tak beze všeho vyjevit nahou pravdu, k čemu nám poslední trénink byl. Kolega, nemoha si vzpomenout na žádnou zdravou výživu, alespoň lhal, že nejedl vůbec, aby si šplhnul. Místo pochvaly byl však poučen, že je to typický příklad nezdravé výživy.
Nicméně, přes všechna spáchaná příkoří jsme kolektivně dospěli k názoru, že přeci jen by tu a tam někdo mohl ke svačině donést něco netradičního, aby ostatní žrouty vyprovokoval k úvahám, zda je vlažná sekaná za pět korun skutečným vrcholem přestávky, a taky aby to v zasedačce porád nesmrdělo jako v bufáči naproti bahnhofu.
A tak opravdu tu a tam někdo vyrukoval s nějakou tou „provokací.“ Jednou za měsíc to přežijeme, je u toho sranda a slečna trenérka bude napříště mile ohromena. Dokonce se „provokace“ časem přitvrzovaly. Nejprve se provokovalo třeba jogurty a ovocem, pak někdo přitáhl polystyrén, sušené vločky, jakýsi ptačí zob a posléze i kdovíco v povědomé mimozemské hmotě.
Tak trochu neplánovaně jsme zjistili, že spíše než zdraví fyzické si utužujeme zdraví duševní. Však si to někdy zkuste, jakou strašlivou morální energii musíte vynaložit na konzumaci hrsti sušených anilínově zelených bobulí, zatímco žrout naproti za stolem se cpe nedělním řízkem od panímámy, zakusuje ho romadurem, mlaská u toho jako bezzubý klokan a ještě se vám tlemí, že jste kytkožrout.
Ostatně, od doby, co v zasedačce pěstujeme šnytlik, s těmi kytkožrouty to zase není tak docela od věci. I když - kolega kaktusář amatér nedávno láteřil, že mu někdo opižlal jeho vzácné exempláře a jal se obratem v knize úrazů pídit po zápisu, zda si někdo v pracovní době neprošpikoval hrtan kaktusovými ostny.
Ale já věřím, že až tak neurvalé naše provokace přeci jen nejsou. Zkrátka, i provokace má jisté meze. Jednak se v práci má pracovat a ne provokovat, jednak přeci nemůžete denně provokovat s kdovíčím v rosolu. A kromě toho, na záchod to z kanceláře máme docela daleko.
Ačkoli, teď mne napadlo, že běh, byť po provokaci, je rovněž zdravý – ne? Vzhledem ke kapacitě záchodů ovšem nesmí běžet více než dva provokatéři současně.
Každopádně už máme pádnou odpověď, až se nás slečna trenérka zase optá, k čemu nám poslední trénink byl dobrý. No přeci k tomu, že od léta budeme mít o jeden chlívek na záchodě víc!
