Vždycky jsem myslel, že nejtěžší je získat bílého bobříka ušlechtilosti. Stručně řečeno - adept, jenž o něj usiluje, nesmí mluvit jako dlaždič a chovat se jako dobytek, naopak musí všemožně činiti dobro, a to vše po třicet dní.
Co pamatuji, nejdéle to před asi pětatřiceti lety vydržel jeden můj spolužák, ale jenom během jízdy rychlíku z České Lípy do Děčína, přičemž už při průjezdu Stružnicí si od něj všichni odsedli, že je nějakej divnej.
No dobře - to jsme ještě byli mladí a hloupí. Nyní jsme staří a inteligentní, tudíž i ti bobříci by neměli býti tak přízemní, není-liž pravda? Tuhle jsem asi po roce zaslechl znělku televizních zpráv, a zčistajasna mě napadl vskutku nepřízemní bobřík: bobřík zpravodajství. To znamená, vydržet alespoň jedno zpravodajství od začátku do konce.
A tak jsem se odhodlaně uvelebil před bednou. Úvodní výhrůžky, o čem zprávy budou, mi sice trochu rozhoupaly žaludek, ale – bobřík je bobřík, a přece nebudu takovej čajíček, abych to vzdal hned po první minutě; vždyť tenkrát před lety za minutu ten rychlík ještě ani pořádně nevyjel z českolipského železničního uzlu.
Následujících asi třicet vteřin jsem zkoumal, zda ta dáma na obrazovce má nohy do X nebo do O, čímž mi uniklo, o čem zpráva byla. Faktem je, že na obrazovku vylezl nějakej brouk Pytlík v kvádru, který zjevně věřil, že mluví k totálním magorům.
Hluboce jsem se ponořil do problematiky, jak se brouk Pytlík řekne německy (Beutelkäfer, nebo snad Käfer von Beutel?), kteréžto bádání přerušila výzva „nechrápej!“ odněkud z kuchyně. Možná jsem přehlédl konec zpravodajství, poněvadž už běžel nějaký dokument o nacistickém ministerstvu propagandy. Potom paní s nohama do X nebo do O řekla, že děkuje nějakému komentátorovi za jeho postřehy, a že ve zprávách pokračujeme.
Fajn, budiž bobříkováno nadále. Na hodinách jsem zkontroloval, že můj statečný boj právě trvá čtrnáct minut – to kdysi rychlík právě duněl mezi Starým Šachovem a Františkovem.
Ze vzpomínek na rychlíky Liberec - Cheb mě vytrhla reportáž o tom, jak nějaký Agro- nebo Afro- nebo Astro- nebo Taknějak-američan zmlátil nějakého policajta, za což byl surový policajt plným právem popohnán před soudní stolici. Lekl jsem se, že na četná přání diváků reprízují Ein Kessel Buntes, ale pak vyšlo najevo, že ti tři klauni nebyli tři dialektici, nýbrž jakési tři mužatky, bojující za práva nějakých utlačovaných dvoumetrových stopadesátikilových Taknějakameričanů.
Poté nějaký kravaťák pravil, že je potřeba zvýšit platy věznům, i když to už asi nepatřilo k těm vyhladovělým agro-afro-astro-bistro-delikventům. Aspoň jem si vzpomněl, že příští týden máme s chefem v práci vyhodnocení končícího roku a že budu moc rád, když platově zůstanu aspoň tam, kde jsem byl vloni. No, ale když vězňové pracují, proč ne? Jsou jiní, kteří nepracují vůbec, a příjem mají vyšší než všichni na Borech dohromady. A kromě toho, nedržím přeci bobříka závisti, nýbrž bobříka zpravodajství.
Hodiny naznačovaly, že o bobříka bojuji právě půlhodinu. To už kdysi ten rychlík právě brzdil v Děčíně-východu. Ještě pět, šest minut – a překonám výkon spolužáka! Byť on to měl podstatně lehčí – jednak už od Stružnice jel sám v kupé, jednak nemusel vytrpět zpravodajství, poněvadž tehdy ve vlacích ještě nebyl internet.
Už už jsem se blížil k překonání spolužákova výkonu, kdy vtom z bedny nějaký člen něčeho pro začleňování nezačlenitelných zahlásil, že rozčleňování začleňovaných je tuze členité, a proto během členění je třeba vyčlenit členitost členství i těch vyčleňovaných, k čemuž budou přičleněny příspěvky z dotací na podporu rozvoje programu využití přidělených prostředků z rozpočtu příjmu z výběru daní. Cože - z mých daní? Na takovou neurvalou provokaci jsem se na svých pět křížků obdivuhodně hbitě vymrštil, bodlem pomyslně nakopl bobříka zpravodajství až to zadunělo, a v poslední chvíli jsem potlačil nápad prohodit televizi lodžií ven, čímž bych ale mohl najednou získat bobříky mrštnosti a síly.
Inu, na bobříka zpravodajství holt nemám. Kladem jeví se toliko fakt, že jsem o něj usiloval doma u bedny, a ne ve vlaku s internetem, a děčínské hlavní nádraží tudíž zůstalo spravedlivou zlobou nedotčeno.
Tak to vidíte sami – získat bobříka zpravodajství, to není jen tak. A s koncesionářem, kterého zpravodajství rozpumpuje tak, že z traťového svršku vyrve kolejnici a rohlíží se, kde započne demolici nádraží, moc velká sranda nebývá.
Jo, a abych si příště nekladl tak nereálné cíle – prosímvás, máte někdo toho bobříka zpravodajství?
