... když – co? Aha, těžké, viďte? To není jako kosinova věta, jež se dá hezky našprtat (pozor, dobře zapamatovatelná verze „Lomikare, Lomikare, zvu tě na boží súd, hin se hukáže!“ vám lepší známku z matematiky nepřinese!).
Takže, jak je to s nejkrásnějším nádražím?
Na konci léta 1978 jistý anglický obchodník občas odpoledne zmizel z probíhajícího Brněnského strojírenského veletrhu. Vlakem vedeným parním „albatrosem“ 498.106 (náhrada za poruchové motorové lokomotivy) dojel do Rousínova, tam na nádraží dal pivo a buřta, na lavičce před „dopravou“ vysedával s místními ajznboňáky a čuřil s nimi ta nejlevnější retka, nábožně sledoval, jak koloťuk proklepává nákladní vozy a jak pochůzkář vznešeně nosí vercajk na měření rozchodu koleje. Lámanou češtinou pracně vyzvídal, kdy do Přerova zase „albatros“ pojede, a do hotelu v Brně se ne nepodoben bezdomovci navracel pozdě večer. Jak byl úspěšný na veletrhu, to už nikdo neví, ale o okouzlujících cestách do Rousínova pak v britských železničních časopisech psal několik let.
Co myslíte - které nádraží bylo to jeho nejkrásnější?
Bohumil Hrabal v prosinci 1944 dělal v Kostomlatech nad Labem dopravní zkoušku na výpravčího. S dotazem, jak zjistit, že se vlak blíží do stanice, na něho pan inspektor dotíral tak důsledně, že adjunkt Hrabal, když vyjmenoval vše co bylo v předpisech a pořád to inspektorovi bylo málo, vzal kapesník, rozložil ho ke koleji před kanclíkem, poklekl na něj, položil ucho na kolejnici a ku zděšené inspektorské komisi pravil: „pánové, vsadím se s Vámi, že nablízku není jediné kolo!“ Na dotaz, podle kterého předpisu právě postupoval, hrdě prohlásil, že přesně podle toho, jako Gary Cooper v jednom americkém filmu. Mimochodem, pan inspektor prý z toho všeho usoudil, že Hrabal bude dobrý výpravčí, neboť je opatrný k uniformě.
Co myslíte - může nádraží, které zažilo takovéhle divadlo, nebýt nejkrásnějším?
Já myslím, že nemůže. Vy myslíte, že pochopitelně může. Tamti myslí něco úplně jiného. Někteří nad takovou otázkou nemyslí vůbec.
Není snadné definovat, které nádraží je nejkrásnější. Co člověk, to jiná představa, jiná volba, jiná definice. A měla by definice nejkrásnějšího nádraží vůbec existovat? Ne, neměla. Určitě je lepší, když se každý může sám rozhodnout, zda, co, jak a proč. Někomu se na nádraží líbí fasáda, jinému c.k. hodiny v příšeří verandy a dalšímu třeba paní výpravčí, jak zalévá pelargónie v truhlíku na okně dopravní kanceláře.
Nezbývá pak, než hlasovat. A když se všechna tato kritéria semelou a sečtou, to by jeden nevěřil, která nádraží z toho kdy vzešla jako nejkrásnější: Ostroměř, Horní Planá, Zahrádky, Choceň, Uherské Hradiště, Opava, Rynoltice, Chrlice, Nový Jičín, Mimoň, Doksy, Blíževedly, Rozsochy.
Ačkoli všechna docela dobře znám, neumím odpovědět, proč zrovna tato. Ne všechna mají krásnou nebo vzácnou architekturu. Některá mají i omšelou či trochu opadanou omítku. Ne ve všech prodávají pivo a buřty. Nemívají dopravní terminály ani nástupiště 550 mm nad temenem kolejnice. V některých není už ani jeden železničář. V některých nastoupí za celý den ani ne dvacet lidí. A přesto se stanou těmi nejkrásnějšími, protože pro ně hlasovalo nejvíc lidí.
Když jsem v létě před osmnácti lety po dvě neděle vlakmo rajzoval po vlasti, zpravidla jsem se z posledního večerního vlaku vybatolil tam, kde jsem usoudil, že mohu rozbalit spacák. Někdy jsem bivakoval pod lípou za magacínem, někdy na lavičce u lampárny, jindy v háječku u výhybky. Někdy přes ulici naproti do rána hučela hospoda, jindy nad ránem se mi lasička pokoušela prohrabat do chlebníku. Ale za kuropění, jak jsem obživl, k snídani si otevřel nádherně vychlazeného lahváče a pozdravil prvního arbajtra, co čekal na první courák do města, nemohlo být prostě krásnějšího nádraží, než tohoto. Jmenovalo se Rozsochy.
Pakliže právě tyhle Rozsochy vyhrály letošní hlasování o nejkrásnější nádraží, pak pro to mám dvě možná vysvětlení: buď pro Rozsochy hlasovala samá taková přibloudlá individua jako jsem já, anebo ... pořád tomu nerozumím.
Když nerozumím, je to dobře. Kdybych rozumněl, už by to nebylo ono. To bych pak sice mohl psát, že nejkrásnější nádraží je když .... ovšem strašně moc bych toho ztratil.
Obrázek je můj a není z Rozsoch, nýbrž z Rynoltic. Nejkrásnější jako nejkrásnější, ucho ke kolejnici přiložím v obou úplně stejně, hin se hukáže, Lomikare, viďte pane Hrabale?
