Nádraží, které neumí umřít

Vyhnali jsme z něj vlaky, zrušili mu pokladny, zavřeli ho na klíč, vybydleli ho, vytrhali mu koleje, buldozerem rozvalili rampu, spálili skladiště a vymazali jej z map. Ale to nádraží už třicet let ne a ne umřít.

Viděl jsem hodně umírajících nádraží. Na agónii nádraží většinou nebývá nic povznášejícího. Asi mám nějakou úchylku, podívat se čas od času na umírající nádraží, jestli už ano, nebo ještě ne. A jsem úchylně rád, když ne.

I když - až jednou ano, tak jak to poznám? Nikdo mi to neřekl, nikde jsem o tom neslyšel a ve wikipedii to není. To znamená, že buď ještě nikdy žádné nádraží neumřelo, nebo u toho ještě nikdo nikdy nebyl.

Jestlipak nádraží také těsně před smrtí naposledy naposedy ulehčeně vydechne? Jestlipak odpustí hříchy všem, co mu zavřeli pokladny, více mu nedopřáli vlaky a natisknuli úřední parte? Jestlipak těsně před smrtí naposledy pohlédne nahoru k výhybkám na nebesích?

Nějaká nádraží na nebesích musejí být, poněvadž – co by tam jinak nádražáci dělali?

A tak vždycky když jsem nějakému nádraží přišel morbidně položit kytičku na hrob, pěkně jsem si ji zase odnesl domů. Protože jsem jako vždycky viděl nádraží umírající, ale nikdy nezpochybnitelně zemřelé.

Nevěřím, že nádraží umírají. Nádraží prostě a jednoduše umřít neumí. Vím to už třicet let.