Měl jste pravdu, pane strojvůdče

„Když jede parní lokomotiva, tak má člověk stát v pozoru a vzdát jí čest! A ne ji fotografovat ...“ řekl mi kdysi jeden strojvůdce. Coby bažantík jsem se tomu shovívavě pousmál a o duševní velikosti onoho muže si myslel své.

Zase jednou jsem si to v sobotu štrádoval podle jedné staré dráhy, když mé oči rozpoznaly lavičku, můj mozek vyštěkl rozkaz, mé nožstvo k lavičce poslušně nakročilo a má zadnice k ní ve finále bezohledně přitisknula džíny. Třeba pojede nějaký vlak.

Nějak nejel. Místo něj u mne stanul chlápek, s nímž jsme mohli sdílet zhruba tentýž počet letokruhů.

Pozdravil a optal se: „Fotografujete?“

„Ne. Jen sedím,“ pravil jsem pravdivě, byť nějakou fotografickou techniku bych u sebe jistě našel.

„To já jo. Pojede parní lokomotiva,“ řekl a rozbaloval fotografické nádobíčko, za které bych dal tak čtyři moje platy. Tedy - pokud by mne napřed zabili.

„Nebudu Vám překážet, když si tadyhle stoupnu?“ špitl nesměle.

„Ó nikolivěk,“ mávl jsem velkoryse rukou, „místa je tu přeci plno.“

Asi desetkrát na obrázkotvorné vymoženosti cosi zkontroloval a stanuli jsme v čekání.

Parní lokomotiva zahoukala odněkud od lesa. Hned nato za námi pod stádem pneumatik zasténal cestní štěrk a zadusala mnohohlavá fotografická smečka. Čím víc se parní lokomotiva blížila, tím neurvaleji se šotoušové rozprchli všude kolem nás, vzájemně si překážejíce. Sílící parní cval upadl v nerovný boj s praskáním větví, nervózním neandrtálským řevem a nemilosrdnými dávkami fotografických spouští. Duševně jsem se vřavě vysmekl, nenápadným pokývnutím pozdravil topiče v budce letícího oře a on se shovívavě pousmál. Svist rychlíkových vozů se smísil s rykem a dusotem neandrtálců, s boucháním dveří a škytáním startérů gumokolů kdesi za mými zády. Za deset vteřin bylo po všem, jen kolej za pešuňkem dodržovala zákony fyziky a dokud jí síly stačily, poctivě přenášela vzdalující se zvuk valení ocelových kol.

Něco tady nehrálo.

„Fotil jste vlastně?“ optal jsem se nového známého.

„Ne,“ odvětil rozpačitě, „já chtěl fotit parní vlak a ne řvoucí tlupu v oranžových vestách.“ Mírně povznesen nad věcí balil fotografické nádobíčko, za které bych dal tak čtyři moje platy. Tedy - pokud by mne napřed zabili.

"Ale jelo to hezky, že?" řekl. Pracně přetáhl popruh brašny s vercajkem přes šedivě prořídlou hlavu a dodal: „Když jede parní lokomotiva, tak má člověk stát v pozoru a vzdát jí čest! A ne ji fotografovat. Řekl mi to kdysi jeden strojvůdce. Tak se mějte dobře.“

Duševní velikost je veličina dost relativní.  

Nicméně, měl jste pravdu, pane strojvůdče. Jenom jsme nestáli v pozoru a já při kreslení dokonce nespolečensky  seděl.