Letíme nad řekou

Letíme nedělní mlhovou vatou nad řekou a víme, že nám všichni tam dole závidí. My letíme, oni tam dole nemohou. My letíme, oni tam dole jen naprázdno polykají a směšně se povytahují na špičky nohou.

Možná máváme křídly, ale nějak nevím jak. Vidím, že se vyhýbáme nábřežním stromům, ale nevím, jak to děláme. Letíme příliš vysoko na to, abychom škobrtali o mosty. Letíme příliš nízko na to, abych si vybavil podrobnosti z topografické speciálky. Nevím, jestli dýcháme, jde to tak nějak samo. Neslyším, jestli jsme slyšet. Nevím přesně, kam letíme. Tuším, že zatím letíme tam, kam teče řeka. Vedle nás jede vlak tam, kam vedou koleje. Kam koleje nevedou, on nemůže. Hned vedle něho jedou motorkáři tam, kam vede silnice. Kam silnice nevede, tam oni nemohou. My můžeme naši řeku klidně opustit a nic se nestane. Teď ovšem letíme nad řekou.

Dole je kamenný most a na něm stojí nějaký človíček. Směšně bezmocný a zemskou tíží přikován ke kamenům. Směju se mu. Vždyť letět je tak snadné! Že mně tak samozřejmá věc nenapadla už mnohem dřív ...

Jo - pozor! Něco nehraje. Teď jsem si všiml, že já nějak neletím. Zdá se mi, že mlčky naprázdno polykám. Připadám si, že bezděky mačkám spoušť fotoaparátu. Probůh – vždyť já jsem ten človíček na kamenném mostu! Uvědomil jsem si, že moje nohy se toho kamene nemůžou  pustit. Ani když se stavím na špičky. Je strašně těžký.

Autor: Zdeněk Šindlauer | úterý 21.10.2014 14:44 | karma článku: 14,83 | přečteno: 517x