Inu, panu básníku Raisovi to bylo nanejvýš jasné: „cestička k domovu známě se vine“ a „vždycky bych si na ní zpíval.“ Jenže známě se vinoucích cestiček znám plno a popěvkům jsem se na nich taky občas oddával.
Byť to kolikrát býval popěvek, že by ptactvo v okolním stromoví zcepenělo a náš pan sbormistr by mým směrem výchovně volným vrhem vyslal paličku od trianglu.
Palička nepalička, jak je to s tou cestičkou k domovu? Pan básník a já věříme, že k domovu vede nějaká cestička vždycky. Může se všelijak mazaně kroutit, stoupat, mizet za obzorem i potůčky po mostech přeskakovat. Třeba ne hned, ale domů po ní navrátilec vžycky dojde. Kdyby to nebyla pravda, a já domů nedošel, tak byste přeci teď neměli co číst!
Každá správná cestička k domovu se má vinout, ale zrovna tak se může vlnit, klikatit, pnout, táhnout, ubírat, proplétat. A dle mínění básníkova má být hezčí a krásnější nad všecky jiné; k čemuž podotýkám, že vzhledem k množství nad všechny krásnějších cest vykazuji patrně více domovů.
Ovšem cesta k domovu může klidně i jít či běžet, a když je to potřeba, tak dokonce úplně rovně, bez zákrut. Všimli jste si, že cesty lesem jsou daleko přímější než někde v lukách? To proto, aby za kdejakým ohbím nemohli číhat lapkové, bubáci a exekutoři.
Zbožňuju cesty k domovu podél něčeho. Třeba podél lesa, podél kukuřice, podél rybníčka. Prostě, až se dostatečně vynadíváte vlevo, můžete přepnout na dívání se vpravo. A když to omrzí, tak zase vlevo hleď.
Jsou cestičky k domovu, kde spíše než po ptákách vlevo či vpravo záhodno čumět pod vlastní nohy. Ono to vlevo vypadá věru moc hezky a cestou ze skály dolů možno i zpívat, ale popěvek to bude poněkud disharmonický.
Jinoch, jenž cestou domů nikdy nevyšlapoval po střešním hřebeni, měl by být prohlédnut psychiatrem. Tak nějak se to říkávalo za mého pionýrského mládí. Dnes, i kdybych ten hřeben na střeše u nás v ulici náhodou vybalancoval, místo psychiatra by se dostavily záchranné jednotky z celé střední Evropy. Tudíž mi v mém pokročilém mužném věku musela postačit hřebenová cestička mezi dvěma horami.
Na cestičkách k domovu je báječné, že si můžu vybrat jakou libo. Jednou královsky širokou, jednou potměšile uzoučkou, jednou kamením vydlážděnou a potom třeba sotva prošlapanou anebo tak zapomenutou, že ji ani nemají zakreslenou v žádné mapě.
Cestičky k domovu rozhodně nejsou určeny k chodeckým přeborům; však ani v básničce o tom není ni slůvka. Prošel jsem takových cest už stovky a vím, že čím dál je to k domovu, tím více má být u cesty laviček.
Pan básník si cestičku k domovu provoněl douškou a šalvějí, ty moje pro změnu aspoň kousek musejí být olemovány libovolnou železniční tratí. A jestli navíc potkám i vlak, vím na tuty, že jdu správně.
Leckteré cestičky se tváří, že vedou k domovu, a přitom poutníka rafinovaně přivádějí například v končinu, kde sličná dívčina luzným zpěvem mámí lodivody, kteří pak v říji ochotně havarují ve vírech pod skálou. Jenomže já jsem už dost starý pardál na to, abych si kvůli nějaké luzné žínce hloupě zpřelámal kosti a polykal andělíčky ať u Rýna, ať u Husího potoka.
Cestičky z restauračních zařízení k domovu mívají nahodilé trajektorie a v cílové rovince zpravidla nemívají pásku, nýbrž časoměřičku vybavenou válečkem na nudle. Ohledně použití válečku s jeho lokálním anestetickým účinkem jsem žádné veršovánky neviděl, tak alespoň předkládám obrázek, na němž si lze zkontrolovat lokální vidění před a po aplikaci anestetika.
Všechny cesty nevedou do Říma, ale k domovu. Ať je podél nich cokoli a jakkoli. Vždycky by to cokoli ale mělo být takové, aby se u toho navrátilec aspoň na chviličku pozastavil a pozapomněl na bolavé nohy, vyviklanou čtyřku vpravo nahoře, kručící žaludek a daně. Však nikde se nechodí tak hezky jako po cestě k domovu, není-liž pravda?
Tak já vám nevím. Která že cestička je tedy tou k domovu? I když občas ve světě smutně se mívám, na nějaké té cestičce vždycky si zpívám.
Ovšem jen zcela ubezpečen, že náš pan sbormistr u sebe zrovna nemá triangl.
Fšecky vobrázky jsou moje.
