To všechno se na prastarou pohlednici vešlo, k čemuž kdosi na její okraj inkoustovou tužkou úhledně připsal „největší lotr v obci“ a tuto zásadní informaci šipkou propojil s bosým klučinou v kraťasech a obří čepici, jenž nejblíže fotografově bedýnce vyzývavě zevlujuje v očekávání slibovaného startu opeřence.
Ba ba, co by to tenkrát bylo bývalo za obec – bez kostela, bez nádraží, bez školy a zevlujících uličníků?
A co dnes? No, kostel během rozkvětu socialistické obce naštěstí úplně neshnil, takže alespoň z dálky jej fotografovat lze. Také nádraží by snad ještě jedno fotografování vydrželo, byť jeho obyvatelé nejspíš budou řvát, že je to rasismus. A nakonec, když Nguyen na chviličku vypne žárovčičkový nápis „Hong-Kong“, pak by se i ta někdejší škola dala zvěčnit.
Jenom ale - kde dneska sehnat uličníky? A jak je dostat před objektiv? Lákat dítka na to, že tuhle dole vyletí ptáček – to je na pořádný kriminál.
Kam se ti všichni uličníci schovali? Vždyť správnému uličníkovi nemohlo ujít, že pantáta z horní ulice vyšel s viržinkem jako obyčejně na špacír, že sousedovic Máňa už zase běhá za tím pidlovokým šamstrem z města, že odpolední lokálkou dovezli zboží místnímu hokynáři, že kovářovic kocour utrpěl debakl v konfrontaci s konkurencí od mlýna, že nejlepší seno je ve stohu za křížkem, že pošťák po deseti letech služby dostal nové knoflíky na erární kabát, že starý vejminkář, co mu patří ty jabloně za stodolou, to s klackem zatraceně umí ... no, prostě samé důležité informace.
Nedá se nic dělat. Staří dobří uličníci prostě vyrostli, a noví uličníci už nějak nejsou. Kostel, nádraží a škola dnes už nikoho moc nedojmou a na eventuální zevlující uličníky máme odbory sociální péče a psychology.
Aspoň že nám zůstaly ty prastaré fotografie. Mimochodem, ten inkoustovou tužkou vyznačený největší lotr v obci později dlouhá léta býval zemským poslancem.
