tak bych to prostě musel přečkat a nevzdat. Tak jako lidé, kterým od 3. června 2013 nejel žádnej vlak až do 31. července 2014, a oni to nevzdali ani náhodou. Já jim strašně závidím a chtěl bych to umět tak, jako to umějí oni.
Ale teď už se aspoň nebojím. Kdyby totiž zase jednou dlouho nejel žádnej vlak, tak už vím, jak to nevzdat. Vždyť je to prosté: nevzdám to a proto ten vlak jednou zase pojede.
Kdyby dlouho nejel žádnej vlak, tak bych s dovolením paní domácí za lavičkami rozbalil spacák a zřídil bivak. Snídal bych tam v trávě a věděl, že standardizované cedule, že je kouření zakázáno, jsou tady zhola zbytečné.
Kdyby dlouho nejel žádnej vlak, tak bych sedl u ohníčku v hájku vedle nádražní budovy, opekl buřta, otevřel lahváče a pak po sobě posvátně uklidil.
Kdyby dlouho nejel žádnej vlak, tak bych vždycky po ránu poslouchal ptáčata ve větvoví nad pažitem a chodil se dívat na děcka, jak jim vůbec nevadí, že ten jejich vlak se nikdy nerozjede.
Kdyby dlouho nejel žádnej vlak, tak bych v čekárně, kde místo vixlajvantových palem jsou opravdové květiny, postavil knihovničku, z níž si lidé půjčují i berou co se jim líbí, přinášejí do ní cokoli ke čtení, a nepotřebují k tomu žádnou registraci.
Kdyby dlouho nejel žádnej vlak, tak bych si nádraží pomalu obcházel ze všech stran a vzpomenuv slušného vychování, nabídl bych se paní domácí, že budu zalívat kytky.
Jenže - není to všechno tak nějak málo? Ba, je. Ale já už toho asi víc neumím. Musím se to učit. Pořád. Nechci to vzdát.
A když by konečně přijel vlak, tak by mašina zastavila před dopravou a pan výpravčí by se optal: „Tak co, pane strojvedoucí, pořád ještě malujete?“
„Pořád“, přikývl by strojvedoucí. „teďka maluju moře.“
A já bych dál nehnutě postával v odpoledním přítmí smrků a dumal, jak se jednou pana Hrabala optat, kde vlastně přišel na to, že napíše překrásnou ajznboňáckou novelu. V Rynolticích přece žádné moře nemají.
