Samozřejmě foťák, jelikož ve tmě neumí chodit a kdyby například na kraji vyhlídkové skalní plošiny nečekaně šlápl do prázdna, o tři sta metrů níže by toho už asi moc nevyfotil. Kromě toho, já mám vysokou školu.
Sebekriticky ovšem uznávám, že já bych se v oné nezáviděníhodné situaci o tři sta metrů níže i se svou slavnou alma mater zmohl leda tak na socialistický závazek, že příště se zabiju pokud možno inteligentněji.
Stejně tak uznávám, že foťák má fotografovat a ne pochodovat po vyhlídkách a ještě k tomu za tmy. Ovšem to fotografování by měl umět a když pozná, že fotografovat nejde, měl by umět svého pána informovat ve smyslu „hele, takhle nefoť, jinak budeš za blba.“
Já byl za blba už mockrát, tudíž na takovéhle řečičky nedám. Ostatně, nebyl-li by občas někdo blbem a sveřepě nezkoumal zdánlivé pitominy, vřeštělo by lidstvo dodnes po stromech. Zkrátka se musel najít aspoň jeden blb, který se stromu slezl a hopkal dole tak dlouho, dokud nejbližší lví smečce neposloužil jako večeře a nenaznačil tím pozůstalým klasické „tudy ne, přátelé!“
Dnes už lvům nějak nešmakujeme, pročež jsem o jedné průzračné noci podnikl výzkum, jak je to s tou inteligencí já versus foťák. I vystoupil jsem na skalní vyhlídku a takto k soupeři pravil: „Milý fotoaparáte! Já o tom, co vidím, napíšu, a ty, když seš tak chytrej, to vyfoť. Ne všichni čtenářové jsou šílenci, kteří si v devět večer k hlavě přišrákují čelovkou a zírají z vyhlídky do temné krajiny.“
Nuže milí čtenářové, posuďte sami naše výkony. Text Šindlauer, obrázky foťák.
To je krása, že? Jako kulisy v přítmí divadelní scény všude tam dole přelévají se vlny lesních hřbetů a lučních výšin životem pulsujícího podhúří a neklidná ta scéna smířlivě končí někde po desítkách kilometrů na horizontu.
Jako nekonečně dlouhý náhrdelník bělavých křišťálů a rudých granátů září nocí zleva doprava a zase nazpátek nikdy neutichající dálnice. Kamioňáci nemají padla nikdy. Kdyby výrobce loupaček na grapefruty na druhém konci Evropy zítra ráno neměl na příjmovém skladu pružinky 32 x 6 x 0,3 mm, bídně by zkrachoval a lidstvo vyhynulo.
Pod nohama se nám mlčky rozhořívají a hned vedle pohasínají tisíce světýlek. Zrovna támhle v té neznámé zahnuté ulici: možná nějaký taťka rozsvítil v kuchyni, z lednice vytáhl lahváče, a záhy shasnuv, vrátil se k modravé bludičce obrazovky. Hraje přece Bayern.
Kousek pod horizontem vlevo se zvolna a neslyšně šine maličká tečkovaná čárka. To je poslední večerní vlak s opravdovou lokomotivou a opravdovými kupátkovými vagóny. To není jako maličká regionova, co nebývá vidět, ale je slyšet na třicet kilometrů.
Za devatero horami a devatero dolinami se do poházených kulis zapichuje dvojice elektrárenských komínů, obalených červenými lucerničkami, jejichž mámivou záři by piloti boeingu viděli hned po startu v Šanghaji - kdyby zeměkoule byla jen zemí a ne koulí.
Tma jak známo zvětšuje, pročež města se zdají být velkoměsty, městečka městy, vesnice městečky a i ty za dne jen tak v krajině poházené samoty zdají se být pod rouškou noci navzájem blizoučko, jen coby samotář kamenem dohodil.
Tak, já se vybásnil – a co kolega foťák? Posuďte sami. Když jsem se výsledky pochlubil v práci, mých úchvatných textů si kolegové pracující vůbec nevšímali; zato foťákovy obrázky bez skurpulí sepsuli: „no jo, kamaráde, to se ale nejdřiv musíš naučit - fotografovat v noci. Takhle hele nefoť, jinak budeš za blba.“
Chvíli jsem přemýšlel, zda sepsutí náhodou nepatřilo mně. Ale já mám přeci vysokou školu, tak nemůžu být ani ve tmě blbější než foťák, který notabene nemá ani základku. Leda snad, že bych zase jednou patřil k těm blbům, kteří sveřepě zkoumají úplnou pitominu, načež lidstvu ohlásí „Tudy ne, přátelé.“
Pro útěchu čtenářovu nakonec jeden obrázek od konkurence. Ale, mezi námi – to se to machruje, když už předtím někdo tím obětním blbem ve tmě byl a přátelům cestičku prošlapal ...
zdroj obrázku: http://www.sternenpark-schwaebische-alb.de/veranstaltungen-2013/bericht-astronomie-live-04-2013.html
