Kdo je pro, ať připojí vagónek

„Je to blp!“ vepsal kdysi neznámý zločinec do desky školní lavice v učebně libereckého inženýrského ústavu. Pod tím propiskou vyryl mašinku a vagónek, k nimž naškrabal provokativní výzvu „Kdo je pro, ať připojí vagónek!"

Odjakživa přemýšlivý a rebelantský lid študentský kreativně připojoval vagónky a teprve poté pátral, kdo je ten „blp". Odpověď na tuto filosoficky závažnou otázku byla nejasná, zato tempo vozového přírůstku dosahovalo hodnot stachanovských. Ještě téhož dne do oběda vlaková souprava zužitkovala celou délku lavice u okna, odpoledne přeskočila uličku a utěšeně se rozrostla i po třech lavicích u stěny. Druhého dne již obří chobotnice všechny lavice v učebně rdousila svými chapadly, ověšenými hytláky, uhláky, cisternami a dobytčáky.

O pokrokovém technickém smýšlení študáctva svědčily porůznu přikreslené přípřežní a postrkové lokomotivy, které pomáhaly té prapůvodní mašince zvládat již vpravdě těžkotonážní vlak.

Naopak o zatuchlém zpuchřelém systému vysokého školství svědčil sucharský papír z kdysi angažované nástěnky cyklostylovaně hlásající, že poškozování lavic přikreslováním vagónků se tresce, neb je to socialistický majetek. 

Následujícího týdne se pobuřující štrúdly připojovaných vagónků rozběhly po chodbách budovy, některé sice z nouze končily na pánském záchodku, ale jiné hravě překonaly schodiště, rozběhly se po chodníku a do přilehlých ulic. Záhy pevně obepnuly četné hospodské stoly, sešněrovaly síť libereckých úzkorozchodných tramvají, rozehnaly šedou nudu studoven na klukovských kolejích a nebojácně se vpily i do voňavých stránek památníčků na nočních stolcích v holčičích kolejích.

Přes liberecké nádraží a rychlíky ČSD se nekonečné řady vagónků brzy rozběhly do Ústí, Prahy i Pardubic. Jediný víkend postačoval, aby byl hlášen jejich výskyt z Humenného. Pak už vagónky přikreslovali i lidé, kteří s libereckým ústavem neměli pranic společného. Ajznboňáci jimi obohacovali služební tiskopisy, žáci jimi oživovali suchopárné učebnice, náměstkové je o schůzích vykreslovali do pracovních zápisníků hned vedle portrétů sličných sekretářek, lékaři je čmárali po receptech, fízlové jimi prošpikovali protokoly o vytěžení objekta, ministři jimi zaneřádili vládní protokoly a ideologicky skvěle připravený komentátor v televizi z rozpoutání přikreslovačské vagónkové kampaně obvinil jestřáby z volstrýtu, štvavé zahraniční vysílačky jakož i revanšistické kruhy a jejich zaprodané nohsledy.

Zamoření vesmíru přikreslovanými vagónky zabránilo jedině to, že sovětský kosmický program v dané době nepočítal s vypouštěním družic mimo střední oběžnou dráhu a americká NASA prohlásila, že vagóny jsou pro kosmickou loď příliš těžké.

Nu což, vše jednou končívá a ty přikreslené vagónky už povětšinou dávno smazal čas. Nicméně tu a tam je vídávám netoliko na nějaké školní lavici. Ale na jednu otázku stále nikdo jednoznačně a prokazatelně neodpověděl. Kdo byl ten „blp"?  

Koneckonců ale – je to podstatné? Dřívější „blpové" se vytrácejí, noví „blpové" se zjevují. Každý známe nějakého dávného nebo aktuálního „blpa". Co já jich třeba jen za poslední týden viděl! A naopak, co když jsem někdy „blpem" já sám? Co když na moji počest taky nějací výtečníci připojují vagónky?

Je neděle, takže: honem udělat první ranní kafe a nenechme si to kazit nějakým „blpem". Kdo je pro, ať připojí vagónek!      

P.S. Aby z toho nějaký důvěřivec proboha nevyvodil, že moje studenstská generace pokreslila vysokou školu, Liberec a zeměkouli vagónky, upřesňuji, že pravdivá je jenom ta lavice u okna, jedna postrková lokomotiva a ten přiblblej papír na nástěnce. Ostatní je výsledkem nespoutané studentské fantazie během přednášky z matematiky. Za toto skotáctví jsme potrestáni tím, že dodnes plaveme v diferenciálních Fredholmových rovnicích druhého druhu s konstantním rozsahem integrace a s neznámou funkcí nacházející se jak v integrandu, tak i mimo něj.