No samozřejmě kačer, neboť nemá vysokou školu. I když – znám nemálo vysokoškoláků, kteří zbaběle kapitulují i před rovnicí x - 1 = 1, a koneckonců já sám sebe vlastní tupostí nejednou taky pěkně vystrašil.
Tak kupříkladu s rovnicí x – 1 = 1 by sice kačer rovněž zřejmě nepohnul, zato ale určitě nebude takovej blb, aby si během čumění na pána tvorstva nechal ujet autobus. A řekněme si to na rovinu - ve chvíli, kdy mi za zády pšoukly dveře a poslední sobotní autobus se posměšně rozjel do města, byl mi poznatek, že x = 1 + 1, a tedy že x = 2, pokud se týče oboru reálných čísel, prd platný.
A já, bez brejlí šilhaje do obrazovky fotografyho přístroje a hledaje tam toho zmalovaného opeřence, říkal jsem si, co na mně ten brkoš tak vejrá – a on, pacholek, určitě napjatě a posměšně sledoval ten poslední autobus patnáct kroků za mými zády ...
Naštěstí, pozbude-li pán tvorstva inteligence, může se mu i přihodit štěstí.
„Tobě ujel autobus, co?“ zazubil se z auta kamarád z práce a dodal: „žes čuměl na kačera, viď?“
„Čuměl – ale mám ho na fotce, pacholka!“ odvrátil jsem neúspech.
„Ten tam sedává furt. Už hodně let,“ lišácky pomrkával můj záchranný dopravce.
Hluboce jsem se zamyslel, kolika let se takovej napomádovanej pták vůbec může dožít. Asi jsem tenkrát o zoologii zrovna chyběl.
„Jak – hodně let?“ zkoumal jsem opatrně terén.
„No tak - hodně let. Ony vycpaniny většinou neuletěj,“ šklebil se ten bídák a posměšně zakličkoval od pankejtu k pankejtu.
Aha. Příště si přece jen vezmu brejle. Jednak budu líp vidět, jednak budu vypadat prudce inteligentně. Při troše štěstí dokonce inteligentněji, než kačer.
Ale aby si kámoš nemyslel, že vezl nějakýho vola, tak, když mně vyhazoval u banhofu, takticky jsem se ho optal: „Vole, víš kolik je iks mínus jedna rovná se jedna v oboru reálných čísel?“
Asi jsem ho trochu rozhodil, poněvadž mu se mu zazubila převodovka a auto chcíplo.
