Každý máme svoje Znojmo

Písnička inspirující k nadpisu moc hezky velebí Vizovice, jenže do Vizovic z České Lípy žádný vlak nikdy nejezdil. Což se nedivím, poněvadž to by se státním drahám začali ve Vizovicích hromadit strojvůdci.  

Po pravdě řečeno, takové Znojmo viděti dvojmo, jak na to vzpomíná jiná písnička, je taky dost vypovídající a nejspíš by zde dráhy se strojvůdci měly principiálně týž problém. Ale mně, náležejícínu k severnější odrúdě etnického druhu „blbé pražák“,  evokuje dnes Znojmo dopad přeci jen poněkud měkčí než Vizovice, přičemž pojem „dopad“ budiž zde myšlen doslova.

Jakožto slušně vychovávanému dítku mi pojem „dopad“ samozřejmě nic neříkal, kdežto „Znojmo“ mně úplně fascinovalo. Však uznejte, jak to cloumalo klukovskou duší, když starej Kolbaba do rozhlasu na lipském nádraží celé dny jednotvárně huhňal o Bakovu, Nymburku, Liberci, Rumburku či Lovosicích, ale jen před šestou ráno mohl náležitě vznešeně zahlásit „na druhé ko ... chššš-všššš- kchch ... šného vlaku ... bžfřřřřřřřř ... -hlavy .... pch!!! ... a Znojma“

To Znojmo bylo na mapě republiky tak strašně daleko, a my s rodiči vlakem dojeli vždycky jen do Kolína, poněvadž dál jsme příbuzné neměli. A já jsem pokaždé strašně záviděl těm dvěma umouněným pánům na lipském „papuškovi“, kteří, jen co lidi v Kolíně vystoupili, jeli dál, do toho tajemného Znojma (oni tehdy jezdili už jen dvanáct kilometrů do Kutné Hory, ale – vysvětlujte absolventu první třídy problematiku vozebních ramen lokomotivních dep sousedících správ drah ...).

Samozřejmě, jednou jsem tím vlakem až do Znojma dojel. To už starej Kolbaba byl dávno v důchodu, lipští „papoušci“ v kovošrotu, u Olbramkostela byla fírovi na jihlavské „zamračené“ nějaká Česká Lípa srdečně šumafuk a vojenská hlídka u výdejny jízdenek ve Znojmě se těch, co chtěli lístek do Šatova ptala, proč.

I když jsem se poté vlaky dostal mnohem dál do světa, a vždycky to bylo krásné, oněch 306 kilometrů mezi Českou Lípou a Znojmem už přemožitele nenašlo a určitě nikdy nenajde.

Dál než do Kolína už řadu let vlaky z České Lípy nejezdí. „Prosímvás – který lúzr by dnes jel vlakem z České Lípy do Znojma?“ řeknou drážní markeťáci. Pravda, jeden lúzr by se našel, ale to je příliš málo. Navíc by akorát celou cestu čučel z okna a z precizně zpracovaného portfolia nabídek pro cestující by lautr nic nechtěl. Ke štěstí by mu postačilo, že se u Bezdězu nadechne borového lesa, že je od Poděbrad vidět Sněžka, že u Světlé zamává vodákům na Sázavě, že na nádraží v Okříškách i po sto letech státních drah pořád mají „severozápadní“ a „státní“ koleje, že od Stařeče je přehlédnutelná půlka jižní Moravy a že na někdejší hlásce Gránice stále stojí zbytek „klacku“.    

 Tak, tak. Vlak vyjížděl krátce po čtvrté ráno z Rumburka, v šest z Lípy, v Jihlavě byl po desáté a ve Znojmě kolem poledne. A ne každý den; jen o sobotách, jindy jen o nedělích a jindy třeba zase jenom v létě. A když naopak odpoledne znojemskej starej Kolbaba staničním rozhlasem obřadně huhňal, že na třetí koleji je vlak do České Lípy a Rumburka, byl jsem nejpyšnějším člověkem na nádraží. Však považte – i ve Znojmě věděli o České Lípě!

Inu, každý máme to svoje Znojmo a cesty do něj bývají vždy krásné.