Mohlo to být báječné. No jen považte: od soudu odchází směr Plzeň-Bory jeden pacholek za druhým, a všichni pouze v trenýrkách a s kartáčkem na zuby, aby nebudili veřejné pohoršení a nechytli na Borech koutek od cizího kartáčku.
„Od osvobození Sukorad v pětačtyřicátém to bude můj největší zážitek, až se ti pacholci tady z Okresu budou v trenkách hlásit u brány na Borech,“ snil taťka, „a já zase budu moci učit dějepis!“
„Prosimtě – ty už si ani nepamatuješ, kdy byl upálen Jan Žižka! Vždyť je ti sedmdesát!“ pohoršovala se matinka. „A sám si trenky věčně oblíkáš obráceně! Pokud si je teda oblíknout nezapomeneš!“
Taťka, učitel ve výslužbě, se zatvářil jako Rotschild, jemuž někdo vyčítá tři pětky, a zcela pohlcen trenýrkovou ideou, připálil si marsku. „Já už to vidím – to bude krása! Vpředu půjde ta svině ze školskýho odboru, co mně přeložila do Mimoně, za ní půjde ten starej děvkař, co mně vyloučil ze strany. A pak ten vožungr, co neuměl psát a mně vyčítal, že jsem chybně pochopil Lenina. A ten vyžranej pupkáč, co ze školy ve Stráži nechal odvézt ty tvárnice, co jsme měli na šatnu, a postavil z nich klukovi barák – tomu na trenky spotřebujou všechny transparenty, co jsou na Okrese ve sklepě. A ten otlemenej řezník, co k němu celá tahle sebranka zadem chodila pro jatýrka – ten pokluše hned za nima!“ ulevoval si, zálibně pomlaskávaje.
„Jo - a neupálili Žižku, ale Husa!“ houkl do kuchyně a pedagogicky dodal: „A nezapomeň na tu husu v troubě!“
Tehdy jsem dostal podnikatelský záchvat, zda by nebylo lepší hodit studia otravné strojařiny za hlavu, splašit nějakého šikovného krejčíka a rozjet velkovýrobu trenek vz. 89, protože takových trenýrkových adeptů, jak je vylíčil táta, po vlasti běhalo ...
Kolik trenek hodíme na trh – sto tisíc, půl miliónu, milión?
Ještě, že jsme se do toho trenclového podnikání tenkrát nepustili. Sice bychom tak patery, možná desatery trenýrky za posledních pětadvacet let vězeňské službě vyfakturovali, ale ... asi ti pacholci byli u soudu nějak moc hodní, že jim vždycky zbylo daleko víc, než trenýrky a kartáček na zuby. Anebo, že by u soudu vůbec nebyli?
Ej, čo bolo, to bolo. Po odpracovaných třiceti letech jsem se zmohl na výpravu k Nguyenovi, abych si koupil trenýrky typu „pan je moť veliky“ za dumpingových 39 korun; brčálově zelené s modrýma hvězdičkama – vz. 2015.
