Však tuhle pravil jeden vzdělanec, že v důležitých referendech mají hlasovat jen ti, kdo tomu rozumí. No a není to pravda? Jen si představte, jak by to dopadlo, kdyby každé ráno o gaučexitu hlasovalo kdejaké neinformované trdlo
To by z toho taky mohla být pěkná šlamastyka.
Nějaký neinformovaný šlejška hned ráno na otázku „Jste pro vystoupení z gauče?“ nazdařbůh odpoví „ANO“ a pak se strašně diví, že se věci mají tak, jak on nemyslel.
Anebo jiný neinformovaný prosťáček hned ráno na tutéž otázku neméně nazdařbůh odpoví „NE“ a pak se strašně diví, že se věci nemají tak, jak on myslel.
Následujícího rána si to oba neinformovaní dobráci prohodí a pak se oba strašně diví, se věci mají jinak, než se neměly včera.
Dle představ výše vzpomenutého vzdělance by zkrátka každého rána ke gauči neinformovaného referendisty nastoupil aktivista s osvětovými lejstry a ještě před rozhodnutím dotyčného rozespalého poučil o všech přednostech, záporech a důsledcích jeho hlasování.
Třeba já těsně po probuzení na gauči bývám natolik neinformované pako, že alespoň po několik vteřin bych uvěřilo i vysloveně idiotské informační kampani.
To by byla scéna! Já se po gauči válím jako zfetovaný brtník, zatímco přístojící osvětový referent jako nějaký šaman přeříkává „zvažte ale, pane Šindlauer, také tu okolnost, že v případě souhlasu s gaučexitem nebudete moci užívat výhod Gaučové unie a přijtete o možnost čerpat dotace například na Program pro genderovou vyváženost a sociálně antidiskriminační rozvrstvenost snů,“ a podstrkuje mi standardizovaný dotazník s několika jednoduchými otázkami, na nichž mám dokázat, že jsem mentálně kvalifikován hlasovat v referendu o gaučexitu.
Naštěstí po obnově základních životních funkcí, nejpozději během kývavého stoje na záchodě, se mi obvykle inteligence zlepší do té míry, že si vzpomenu, že neexistuje zákon, který by účast v jakémkoli referendu zakazoval sebevětšímu pitomci, vlastnícímu občanský průkaz. A jelikož jsem nějakou tvrdou kartičku v nějaké té kapse zatím vždy nahmatal, nemůže mi nikdo upírat moje hlasovací právo. Akorát teda momentálně nevím, jestli tou tvrdou kartičkou je občanka, nebo kalendářík od Kroužku mladých pojídačů žížal.
Horší je, že když se za plného vědomí a v dostatečné informovanosti ráno přiblížím k osiřelému gauči s výmluvou, že jdu urovnat deku, abych nebyl napomenut, že jsem ji po sobě neurovnal, tak přilehlá referendistka obvykle zahuhňá „di, ať nepřijdeš pozdě do práce, čau,“ čímž se otázka mého oprávnění hlasovat v referendu o gaučexitu stává poněkud akademickou.
