Postavili plavební kanál, ale jezdili jim tam kolisti

A ti navíc drze vyzváněli, abych se jim pěšky nemotal v posvátné jízdní dráze, a jeden mě dokonce chtěl zmydlit, poněvadž jsem měl nepokrytou prču z jeho značkových rajcovně obtažených růžových gaťat.

Leč v pohodě jsem mu zdrhnul, poněvadž na místě konfliktu nebyl nikdo, kdo by mu pohlídal značkový vehikl za 4500 eur. Nu, aspoň bylo u vody nějaké vzrůšo, když ausgerechnet zrovna dneska ani jedna loď nebrázdila vlnami kanálu. A přitom jsem se na kanál a říční koráby tolik těšil! Vždyť u nás na Ploučnici jsou největšími plavidly kánohéhy, případně jejich trosky, pokud se osádky v žizníkovské hospodě zdrží příliš dlouho.

Ovšem jen odevzdaně vykračovat vodorovnou bicyklovou autostrádou podle kanálu, to je dost nudná perspektiva. Lepší je ke kanálu nejprve odněkud přijít. Navíc jsem náhodou zavítal do zákoutí zrovna takového, jako před sto lety můj dědeček namaloval školními olejovkami na plátno, vyřazené obecním spolkem dobrovolných hasičů.

Anebo snad dědeček onehdá opravdu dovláčel malířské nádobíčko tak daleko od Žerčic, c.k. politický okrsek Mladoboleslavský? To sotva. Vždyť on uměl najít kouzlo a námět klidně i v rohu školní zahrady u kompostu a zahradního stolku s buřtem a oroseným půllitrem. Zkrátka, jsem s ním v tomhle zajedno, jelikož kolikrát vnímám osmý div světa i v prachobyčejném háječku za humny, a to i bez buřta.

Kdybych putoval krajinou a nejpozději do dvou hodin nepotkal aspoň jednu kolej, chmury by si na mně smlsly. Ovšem veden prastarým ajznboňáckým čuchem, objevil jsem netoliko kolej, nýbrž i bývalou zastávku u ní. Vlaky tu sice už sedmdesát let nezastavujou, ale – nádražíčko to muselo být jedna báseň, není-liž pravda?. 

Pan drážní projektant byl taky asi pěkné kvítko. Ale jak znám mašinfíry, určitě všichni od roku 1888 dodnes své parní či motorové oře tímhle líbezným ďolíkem zhoupli s rozkoší a klukovskou frajeřinou. 

Tohle ještě není plavební kanál, to je prosím jen středně velký kačák bez kačen.

Plavební kanál, to není jenom rovný zatopený rygol v krajině. To musíte taky každou říčku a každý potůček nablízku upravit; tu přeložit, tu přemostit, tu z něj vzít trochu vody, támhle ho zase šoupnout do propustku či usměrnit hrází. Takže vlastně jen málokde u plavebního kanálu narazíte na přirozeně tekoucí a normálně vypadající potok.

Důkaz, že místo bydliště se obejde jak bez čísel popisných, tak bez čísel orientačních. Dokonce nemusíte pořád nahlížet do katastru, jestli se úředníci nezmýlili a vaše nemovitost z ničeho nic není majetkem nějaké rusky mluvící vepřové hlavy.

Ecce kanál! Tak kde pluje nějaký ten Titanic?  Anebo aspoň Jarmila z Mácháče?

Vypadá to, že spíše na vozovce mostu vystojím důlek, než aby plavebním kanálem plulo nějaké loďstvo. Aspoň jednu malou blbou kéňu, kdyby mi sem poslali! No nic, tak aspoň tento obrázek v hluboké úctě věnuji prezidentovi naší vlasti.

Vlastně je plavební kanál úžasně ekologický. Místo dunění a čoudu těžkých lodních dieselů se nad hladinou nese cvrlikání cyklistických zvonků, vrnění přehazovaček a pípání GPS cyklopočítačů s dotykovými displeji. Ovšem já prostovlasý mám přehazovačku taky a skládací mapu si nesu v somradle, které barvou, vůní i materiálem za ta desetiletí co ho tahám už dávno splynulo s přírodou.

Nic se nevyrovná pěší procházce lesem! Takhle in natura ho nepoznáte ani z auta, ani z vlaku, ba ani z velocipédu. Navíc můžete sklízet i hříbky – pokud tedy rostou a nešla-li před vámi rojnice penzistů.

Není na světě moc nádraží, k nimž možno dostati se mostem visutým a do kopce parabolicky vohnutým.

Kdyby tak kanálem plul nějaký ten koráb každou hodinu, tak jako každou hodinu drandil vlak přilehlou lokálkou ...

Nuže, shrnutí: za osm hodin jsem ušel pětadvacet kilometrů, lokálkou projelo osm vlaků, kanálem neplula ani jedna loď a dálnicí za lesem projelo deset tisíc kamiónů.

Jo, a uběhl jsem asi třista metrů přínádražními městskými uličkami, poněvadž z vlaku na konečné se vyhoupl ten rozkošný kolista obtažen značkovými rajcovně růžovými gaťaty.

Fšecky obrázky jsou moje.