pokřižovala se babička čekající na zastávce, když u ní zastavil autobus, otevřenými dveřmi šofér zvolal „Paní, my jsme vlak!“ a poněkud pomačkaný ajznboňák na první sedačce zamňoukal „a jedeme do Lovosic, madam!“
Šofér se na něho pohoršeně obořil: „To vižené ty vole – dyť jedeme do Mostu!“ Oslovený pomačkaný mávl rukou a podotkl: „no dyť řikám - akorát to je na druhou stranu!“ Chudák madam málem padla naznak do škarpy.
Toho jsem se coby náhodný cestující zúčastnil před mnoha desetiletími, když prostě a jednoduše opravovali lokálku z Lovosic přes Třebenice do Mostu, místo motoráčku nějaký čas jezdily náhradní autobusy a pomačkaný pan vlakvedoucí onoho dne od rána jel už asi pošesté.
Tuhle jsem špacíroval tělesem jedné dráhy, kudy vlaky už dávno nejezdí. Na jednoho pěšáka připadalo tak padesát kolistů a jedna dáma na koni.
Před před padesáti lety, zatímco nás ve škole mrzačili malou násobilkou, tak tady, jak pečlivě ubrali násep, úplně normálně jezdily vlaky. Je to možný, že už jsem takovej plesnivec?
Co je na obrázku, zatáčka nebo oblouk? Když silnice či cesta, pak pochopitelně zatáčka. Ale když trať, tak jedině oblouk. A když je dráha zrušená, tak - ? Měli by v Bruselu stvořit nějakou komisi, přece nás v tom nemohou nechat tápat!
Jenže než by taková komise něco vymyslela, trvalo by to deset let, stálo fůru peněz a beztak by to byla sedmdesátistránková ptákovina. To klučina, důležitě udávající tempo rodinnému pelotonu tady na mé cestě, to vyřešil hned a zadarmo, pronikavě volaje: „my jsme vlak, heč!“
No vidíte, a je to vyřešeno. Oni jsou vlak, já tedy musím být taky vlak (byť pouze „lokomotivní“, neboť nemám žádné „vagóny“). A až bude zatáčka, tak to nebude zatáčka, nýbrž oblouk a basta.
A pokud dráhou jde kůň, obtížen rozjímající dámou, pak samozřejmě musí jít o dráhu koňskou. Its´ clear!
Když podle dráhy teče řeka, tak musím na chvíli vlakem přestati býti, poněvadž jinak bych se k té řece nemohl podívati a v čisťounké vodě se poráchati.
Hleďte, co jsem zjistil: když jedete vlakem, anebo děláte, že jako jste vlak, rozhlížet se po krajině je v obou případech rozkošné.
Zastavil jsem před dávno nenádražujícím nádražím, načež paní domácí za plotem, vidouc moje dokumentační počínání, podala významnou informaci: „tady už ale vlaky nejezdějí!“ Tak vidíte, to by mne nenapadlo.
„Vážené ptactvo, neračte býti rušeno, já jsem jenom vlak,“ samovolně mi zaševelelo ze rtů. Asi bych už ve svých letech přece jen neměl pořádat tak dlouhé vycházky, vyžadující tolik psychického úsilí.
„Co tam štrádujete, to je soukromý pozemek“ vyjel po mně nějaký pupkatý chlápek. Já ovšem duchapřítomně vzpomenul oné babičky na zastávce někde mezi Lovosicemi a Mostem, a hrdinnně se vzepřel: „Oho, pane, já jsem vlak!“
„Aha!“ mnohoznačně pozvedl pupkáč obočí a radši se dál neptal.
Chtěl jsem dodat „a jedu do Geislingenu!“, ale radši jsem to neřekl.
Raději jsme tedy oba mlčeli společnou řečí. Trvalo to okamžik, než zmizel v bývalé čekárně a jak za sebou zašupoval dveře, zdálo se mi, jako bych zaslechl „Jéžišmarjá! V poledne – a už úplně vožralej!“
No tak to teda ani náhodou! Za prvé bylo už dávno po obědě, a za druhé ... všecky obrázky jsou moje.
