Jedenáct důvodů, proč místo večeře vylézt na horu

Tedy - z počátku byly jen dva, a to, že jsem poněkud těžek, a že jsem poněkud praštěn. Teprve nahoře na hoře zformuloval jsem výmluvy, jimž by uvěřil i pan doktor. Však on si s tím začal, abych prý občas měnil všednost dne svého.

Za prvé: mohu se dmout pýchou, že jsem prosadil bláznivý nápad, zatímco méně důvtipní občané budou klimbat před obrazovkou, na níž z pana premiéra poleze věta, nemající ani začátek, ani konec, ani smysl.       

Za druhé: přesně ve chvíli, kdy budu od domova právě tak daleko, že už se nevyplatí vrátit se, tak při pohledu na dozrávající polnosti zjistím, že s sebou nemám vůbec nic k jídlu. Tím pádem ušetřím rodině finance a sobě námahu při žvýkání.     

Za třetí: mohu beztrestně vandalsky ničit směrovky k hospodě dole za vinicemi. Každý rozumný soudce přece musí uznat, že hlad a doma zapomenutá peněženka jsou přímo učebnicové polehčující okolnosti.    

Za čtvrté: Navzdory mírumilovným panorámatům mohu hlásat: pomsta bude slaďoučká, kolisti zpropadení! Pěšinka nahoru je uzoučká a stoupnout vedle ní jest nepřípustno. A já neuhnu. Leda, že mi v hospodě dole zaplatíte večeři, nádivové.        

Za páté: společně s horou vrháme dva kilometry dlouhý stín. Zrovna jsem zvedl levou ruku – vidíte to na tom tmavém fleku vlevo, za těmi třešňovými, meruňkovými a jabloňovými sady? Cíl příští večerní vycházky zdá se mi být poněkud jasným.     

Za šesté: večer už mi žádnej votrapa lavičku na obecní beobachtunkštele neobsadí. Navíc si uvědomím, že opravu rozviklané kuchyňské židle jsem opět a nyní obzvlášť efektivně odložil na později. 

Za sedmé: barvy večeře všude okolo hory jsou mnohem pestřejší, než barvy večeře na talíři. A nejsou v nich žádná éčka.  

Za osmé: budu-li cokoli číst doma večer v posteli, ihned zaklimbám. Budu-li cokoli číst na hoře večer, ihned si vzpomenu, že jsem doma zapomněl brejle. Což je dobře, jelikož pokud by čtivo bylo o jídle a já měl brejle, mohl bych se duševně zlomen s hory zřítit.     

Za deváté: To jsem se nenadál, co všechno může v půl desáté večer poletovat v povětří. Bzučení hmyzáků, trylkování opeřenců, houkání vlaku, túrování pincka dole u silnice, kručení mého žaludku a taky balón.

Za desáté: v deset večer mému žaludku konečně dojde, že lednička protentokrát zůstane nemilosrdně uzavřena a že peristaltiku při zpracování přijaté potravy musí vyjímečně obstarat jiné svaly než střevní. Například oční a mozkové.  

A konečně za jednácté: motoristé opodál na silnici musí v půl jedenácté večer svítit, poněvadž jinak by od bdělé policie dostali világoš. Já nemusím mít na noční cestu ani tu nejprťavější baterku a navíc se domů dostavím v okamžiku, kdy lednička bude již vybílena méně disciplinovanými jedinci a tím pádem nebudu moci dostat világoš, že jsem to všechno sežral já.

Tak vidíte, protřelý vymlouvač si i to nejpraštěnější počínání vždycky nějak šikovně odůvodní.

A propó, co za výmluvy měl ten nadšenec, co během roku 2016 celkem 1212-krát vystoupil na Ještěd? Večeří za rok přeci může být jen 365!

Fšecky obrázky jsou moje.