Totiž – jednou už jsem číst uměl. Čítával jsem rád a nemálo z přečteného jsem si i pamatoval. Třeba slabikářové drama, kterak máma mele maso si vybavuju dodnes; také proto, že jsem matince jednou mlel maso tak vehementně, že mě pak na chirurgii půl hodiny sešívali.
Jak léta šla a šla, přečetl jsem toho spousty. Až jednou jsem si všiml, že sice čtu moc pěkně - ale nějak vám nevím o čem. Jako by to čtení nasedlo do rychlíku, jenž proletí stanicí, v jízdním řádu po něm zůstane jenom dlouhá svislá čára, odjezdové návěstidlo zase spadne „na stůj“ a Antonín Dvořák si zapomene napsat číslo lokomotivy.
Ostatně – už je to hodně dávno, kdy jsem si pomyslil „jé – to je hezký, to se dobře čte!“ a třeba si to přečetl i několikrát, abych mohl ljubováťsja, jak to kouzelně a nenapodobitelně popisuje ruština.
A tak si hýčkám každé čtivo, které se dobře čte. U každé jeho věty se zastavím, nakloním hlavu do strany (příznak přemýšlení), vážím si té vzácné chvíle a učím se číst.
Až jednou budu umět číst, možná pak budu umět i psát. Třeba jako před půlstoletím můj dědeček, když psal o tom, jak se učil číst Karla Čapka.
Byl mistrem slova, protože byl mistrem v myšlení. Obsah i forma u něho splývaly v jedno, jeho přesné a jemné myšlení vyjadřuje jeho přesná a jasná řeč. Miloval a chválil rodný jazyk, obnovil řeč hovorovou, řeč lidu, psal živě, teple a vtipně. Přečtete-li si pozorně kteroukoli jeho nepatrnou kurzívku a nad každým slovem se zamyslíte, uvidíte, že ani jedno není zbytečné, že každé je z možných, obsahem stejných nebo příbuzných, to nejvhodnější; a že na svém místě je každá čárka, každý středník, každá tečka. Čapek nad každým slovem nebo rozdělovacím znaménkem zvažoval; jako by obrušoval drahokam a věděl, že zničí celý šperk, chybí-li se o vlásek.
Je mi přes padesát a učím se číst. Je mi přes padesát a učím se psát. Koneckonců mám dost času. Prvních dvacet let, a pak to půjde. Když to dědeček psal, bylo mu přes sedmdesát.
