Jak to bylo v učebnicích autoškoly? Zelené autíčko zleva bliká doprava, červené zprava bliká doleva, žluté jede od naproti rovně, uprostřed trčí chcíplý traktor a žádná silnice není hlavní. Kdo projede křižovatkou jako první?
Že je to makačka na bednu? No, asi jo. Třeba v Moskvě ale takovou křižovatku řeší celkem prostě: jako první jí projede auto, které je nejsilnější.
Znám křižovatku, do které i to nejsilnější auto vjíždí sotva třicítkou. I jinde tak sebevědomí kamioňáci tady bojácně přibržďují. Jejich čtyřicetitunový dýzlák tady vypadá jako umělohmotná tatrovka na pískovišti, poněvadž do té křižovatky se ke všemu tomu rumrajku připletlo něco ještě mnohem, mnohem většího. Taková běžná, čtyřiadvacetimetrová, stopadesátitunová parní lokomotiva.
Čtyři značky „přechod pro chodce“ versus jedna parní lokomotiva. Tipněte si, kam při průjezdu křižovatkou čumějí šoféři. No jasně, lokomotiva je ženského rodu. Chudáci chodci na čtyřikrát označeném přechodu (ta čtvrtá značka se mi zprava na obrázek nevešla. Kdo nevěří, ať tam běží).
Ptal jsem se jednou, kam na téhle křižovatce koukají paní řidičky. A jedna mi udiveně odvětila: „no přeci – před sebe!“ Můj věcný dotaz, zda nevadí, že je na křižovatce taky čtyřiadvacet metrů dlouhá lokomotiva, odpálkovala „moskevskou" logikou: „no jo - ale na křižovatce mají přednost auta“.
Už jste před nějakou technickou školou viděli k soklu přišroubovanou destičku 3 x 5 centimetrů s chuchvalcem plošných spojů a bludištěm všelijakého mikroharampádí? Ne? Inu, asi to nebude ta opravdová technika. Na rozdíl od té příšerné popelnice před mašinou ...
Do poslední kapičky setřít všechen olej z nablýskaných pravítek křižáků a kluzných pouzder ojničních čepů, vyrvat a někam zašantročit jemné předivo mosazných trubiček mazacích lisů a přestříkat to všechno jedním vrzem červenou barvou – to ovšem rovněž není technika, to je zvěrstvo.
Když lokomotivu 03 188 u Schwartzkopffa v Berlíně roku 1935 vyrobili, o křižovatku v Kirchheimu se tak půl na půl dělila auta a koně. Když křižovatku roku 1956 poprvé vyasfaltovali, lokomotiva s dvoumetrovými koly se mezi Ulmem a Ludwigshafenem denně proháněla rychlostmi, jimž se u nás dnes kromě koridorů ještě nejezdí. Když ji dráha v prosinci 1969 jako neperspektivní vyřadila, kolem křižovatky v Kirchheimu ještě ani nebyly chodníky.
No dobře, ale kdy tedy ta lokomotiva projede křižovatkou jako první? Tehdy, až na technické škole u křižovatky nebude ani jeden technik, který by tušil, k čemu taková parní lokomotiva byla dobrá. Tehdy, až na radnici nebude nikdo, kdo by ostatním vysvětlil, za co té parní lokomotivě na pomníku mohou lidé poděkovat. Tehdy ona křižovatkou pojede bůh ví kam, ale rozhodně pojede jako první a jediná. Jako královna pojede křižovatkou naložena na podvalníku a všichni ostatní čekající účastníci křižovatkového provozu budou na to monstrum zlobně zahlížet a budou prsty netrpělivě bubnovat o volant.
I když – budou v té době ještě k něčemu dobré volanty? Budou v té době ještě k něčemu dobrá auta? To je makačka na bednu, viďte?
Fšecky obrázky jsou moje.
