Každý camprdlik se časem vožvejká tak, že ten čudlik, co se o něj šmrncá, se užužlá a nejde pak zahňahňat zpátky. Jedině, když se upižlá ten šprdlik, jak se blemcá u toho capliku – pak by se ten čudlik nechal vykejklat, aby furt neklinklal o ty šprušliky, jak do nich rampluje takovej ten hajzlik zezadu.
I optal jsem se v krámku, co prodávaj všelijaký ty camprdliky: „Máte takovej ten hajzlik, jak je před těma takovejma šprinclikama vzadu, jak se kvrdlaj mezi těma ramplikama a šmrdlikama, aby tam klinklaly do takovýho toho vakliku? Von se mi vyčlochtal.“
„Myslíte takovej ten camplik se šteftikem u toho čudliku, jak tam s ním takhle zdola kejklá, takovej ten rozkvedlikovanej ramplik?“
„Jo, jo, takovej ten malej caklik!“
„To vám k tomu radši dám ještě takovejhle malej šprdlik“, pravil cvočkař, „a ten dejte na ten vošmrdlanej čudlik, aby se to dobře pižlalo. Jinak by se ten rantlik rozpumprdlikoval a eště by se to tam vo sebe vocasilo a ten camprdlik, jak je na konci na těch dvouch šprdlikách, by se vám nekvrdlal v tý vypižlaný drážce a ten caplik by se vám vo něj zamrcasil.“
Jasně - muži technici se domluví vždycky a všude na světě. A kdyby náhodou ne, tak ještě mají normy. Cože? Camprdlík že nemá normu? Tak to ji honem zavedeme, třeba:
Camprdlik ČSN 02 2100.48 (vyblemcanej s rozžužlaným rantlikem capliku)
Jo, a ten šprdlik? Co Vám mám povídat: jak jsem pižlal ten vožvejkanej camprdlik, tak mi za zadkem vyštěkl sousedovic ratlik, já šmrcnnul hlavou o deklik a čudlikem rozcapnul ten hajzlik, jak kejklá s tím caplikem na konci vakliku. Bestie ...
