Nakonec - proč ne? Vzájemně bychom se honili a vřískali ve větvoví, při trestných výpravách do sousedního hájku kradli ženský a konkurenční bandě z platanu od vedle bychom rozhodili sandál, že chtěli sežrat předsedu našeho stromu.
Naučil bych se zase šplhat po kmeni, běhat bosky a žvýkat semínka. Určitě bych přirozenou cestou zhubl, zlepšil by se mi zrak i sluch, srst na hrudi by si vzpomněla na své původní poslání a mozek bych konečně mohl použít k praktičtějším věcem, než k pamatování přehršle přiblblých hesel do počítačů, telefonů či karet všeho možného.
Tato smělá myšlenka nenapadla mne, nýbrž mladého happy ajťáka, jenž byl postaven před skutečně těžký úkol – totiž smečku opotřebovaných daňových poplatníků a notorických zpátečníků seznámit s jakýsmi novým, pochopitelně sensational end excellent happy prográmkem, s nímž už prý opravdu budeme very happy.
„A k čemu nám to bude dobrý?“ přerušil první z omšelých poplatníků hodinovou estrádu bambinotovu. Ačkoli ten jásal dvacet minut bez nádechu, omšelý poplatník tazatel se jasné odpovědi nedočkal, neboť usnul.
Naštěstí z našich řad záhy vstali noví bojovníci: „A na co je to potřeba?“
Při troše soustředění na odpověď páně ajťákovu jsme měli pocit, že sensational prográmek můžeme happy použít i na záchodě, pokud s sebou nezapomeneme notbúk a heslo.
Logický dotaz „a co budem dělat s těma programama, co jsme je používali do teď?“ byl logicky a happy zodpovězen, že ty starý programy samozřejmě nevyhodíme, nýbrž si sami uděláme konekšn s tím novým. Vzápětí spuštěné sondy do našich mentálních schopností ovšem odhalily, že konekšn nám bude muset někdo přijít udělat a kvůli novému happy prográmku budeme ty staré potřebovat asi tak desetkrát častěji a složitěji, než doposud, pročež se je konečně budeme muset aspoň trochu naučit. K tomu bude zapotřebí celodenní happy školení - ale zase si budeme moci nastavit svoje barvičky na všechny chlívky a budeme smět klikat i na ikonky z plochy na lištu spadlé.
„Na co je tadyhlencten paroháč?“ knokautoval bambinota kolega, z pod brejlí na dálku probodávaje ikonku povědomého tvaru uprostřed obrazovky. Obdržev happy informaci, že kliknutím na paroháče otevře happy nabídku dalších asi stopadesáti happy možností, logicky dotaz upřesnil: „a k čemu to je dobrý?“, což bambinot dle všeho moc nepobral.
„Podívejte se mladý muži,“ shrnul půldenní produkšn jeden obzvlášť zarputilý zpátečník, „ono je to všechno moc hezký, co nám ukazujete, ale my musíme pracovat.“
No more happy bambinot, vida zarputile zpátečnické ksichty vůkol, přišel s první a zároveň poslední, vzácně rozumnou myšlenkou: „Pánové, jak vás tak poslouchám - nechtěli vy byste radši zpátky na stromy?“
No – že to neřekl hned!
Kdybych náhodou některou neděli v 7:35 s ničím rozumným nepřispěl k blogu idnes, tak jsem dost možná právě někde na stromě a navíc very happy bez notbúku.
