Předstoupila přede mne a čekala, že jí vyslovím důvěru. I když už všechno dávno domluvila předem a předpokládala, že já se budu tvářit, jako že o tom nevím. A já byl takovej dobrák, že jsem ji zase poslechl.
Nejprve mi poděkovala, že jsem se rozhodl věnovat jí trochu mého vzácného času.
Vůbec nespěchala se slibováním, nýbrž připomněla, co všechno dokázali ti, co tu byli přede mnou.
Poděkovala jim za to a poprosila mě, abych si toho tak jako ona vážil.
Řekla, že ona je tu proto, aby zodpovídala za všechno, v čem na ni spoléhám, poněvadž to sám neumím.
Přiznala, že ne všechno je na ní dokonalé a nesváděla to na jiné.
Slíbila mi, že každý stín vystřídá světlem a že se jí do toho kdejaký budižkničemu nebude plést.
Slíbila mi, že vždycky, když už nebudu moci, tak mi nabídne místo, abych si od ní odpočinul.
Slíbila mi, že všechno bude mít neměnná pravidla a že to co platilo včera, bude platit také zítra.
Slíbila, že se na ni budu moci dívat tak jak já sám uznám za vhodné, a že nikdy neustanoví vykladače toho, jak bych to vidět měl.
Slíbila, že přede mnou nebude nic tutlat a že když budu chtít podívat se jí pod ruce, tak mi to bez řečí umožní a nechá jen na mně, jestli tomu rozumím.
Slíbila, že bude lidem jenom vytvářet podmínky k tomu, aby si moli oni sami rozhodovat, jak a kam budou jejich životy směřovat.
A tak jsem jí důvěru vyslovil. Důvěru v to, že bude noc stejně jako den, sluníčko stejně jako plískanice a až zase jednou v osm večer za humny já předstoupím před ni, bude mi důvěřovat.
Vyslovujeme si s přírodou důvěru každý den a tváříme se jako že o tom diskutujeme.
P.S. S důvěrou mě nechala pořídit i všechny obrázky.
