Jak je někde blázinec, musím se do něj podívat. Nenavštěvuji ovšem Bohnice, Kosmonosy, Beřkovice a podobné ozdravovny. Já vstupuji do blázinců drážních. Sice mi to pojišťovna nepropácí, ale zase tam neřádí plémě lapidušské.
Drážní blázinec je, když nějaká dráha vede krajinou jako by ji postavil blázen. Místo aby vedla rovně a bez bázně jako silnice, nesmyslně se klikatí skalami a lesy, vede bůhví kam, křečovitě se lepí po úbočích a vlaky na ní vlastně skoro nejsou vidět, poněvadž se ustavičně schovávají v tunelech. Ale hezky se takovým blázincem chodí.
Vyhlídek na vlaky, které zrovna nejsou v tunelu, není moc. V tak líbezném blázinci je škoda vyplnit vlakem celou plochu obrázku; mnohem lepší je držet se zásady „vlak jede blázincem“. Respektive „vlak jede krajinou“.
V blázinci nejezdí vlaky nijak rychle, vlastně jenom sedmdesátkou. Jednak to ve vlásenkách moc více nejde, jednak se vlakové obecenstvo může kochat a počítat tunely.
U dolní brány do blázince není cedulka se jménem pana primaře, nýbrž pomníček pana stavitele, který sem před půldruha stoletím ty koleje přivedl. A pan strojvůdce ví, že ho čeká třicet šest tunelů.
Jak že jsem to psal před chviličkou? Vlak by neměl vyplňovat celý obrázek. Tak hledej šmudlo: kde je vlak?
Tak ještě jednou: kde je vlak? Kdo ho najde, bude odměněn ... bude odměněn vlastním dobrým pocitem, že vlak našel.
Už jste zkoušeli jít v horách podle tratě? Tady se to nedá téměř nikdy; vždycky ji máte někde nad hlavou, nebo někde dole pod nohama.
Kdysi dávno, když ještě lidé uměli hospodařit v lesích, odkrývaly se pohledy na několik úseků tratě současně. Kdo to v blázinci nezná, neuvěří, že tomu vlaku vpravo na stráni před deseti minutami návěstidlo vlevo dole ukazovalo „volno“.
Fotograf, byť předem obeznámen s jízdním řádem, musí na vlaky doslova číhat a na přípravu snímku má tak vteřinu, při troše štěstí dvě. Navíc tady už dávno neplatí c.k. předpis, že vlak musí před tunelem houkat.
Tady by mohli natáčet pokračování filmu „Vlak do stanice nebe“. Jelikož tudy něco projede v průměru dvakrát za hodinu, může se stát, že se fotograf občas jednoduše nedočká.
Anebo fotografa fotografování omrzí – třeba proto, že elektrické lokomotivy jezdí furt stejně, poněvadž volty v troleji jsou z elektrárny. To dřív, co nebylo v peci, to se do parních válců jaksi nedostalo. Mimochodem, na cestu blázincem nahoru topeniště spolykalo dvacet metráků uhlí, na jednu lopatu se vešlo tak pět kilo, čili – Antoníne, topiči lokomotivní ...
Tak vida, v blázinci mají i modelovou železnici. Že to ale musela bejt fuška, poslepovat všechny ty domečky a nasázet do ulic mezi nimi autíčka a lidičky.
Při pohledu zblízka to ovšem na „há-nulku“ moc nevypadá. Však taky mašinka nestojí deset tisíc, ale nějakých osmdesát milionů. Také nemá výkon pár wattů, ale bratru šest megawattů.
Procházka blázincem je u konce, pročež děkuji všem účinkujícím a odcházím dom hodit kopyta hore. Ono naběhat za den třicet kilometrů vyšperkovaných kamzičím šplháním po skalách a úbočích, padáním přes soušky a číháním u tunelových portálů, to docela unaví.
A to nejpodstatnější nakonec. Kde že je ten blázinec? Ono jich tedy je na světě povícero, ale tenhle už jsem navštívil vícekrát a kdysi jsem o něm i napsal referát. Ale pozor, je to pro dost postižené pacienty!
Jako obvykle, fšecky obrázky jsou moje.
P:S: Jelikož odkaz jako na potvoru zrovna dnes jaksi nefunguje, tak aspoň orientační plánek dotyčného blázince. Nalézá se v bádenské části Schwarzwaldu
P.S.2: Už to funguje, ale plánek tu ponechám
