Viděl jsem zdejší Starý zámek, Nový hrad, městskou zubačku, dělnickou čtvrť, díru za 5 miliard eur v hlavním nádraží, 21 mešit i muzea aut, na která si prací nikdy nevydělám. A tak jsem vyšel do trochu jiného Štokartu.
Nešel jsem tam, kde ulici nemůžete normálně přejít, kde mužici na nárožích balalajkují, kde v prachu chodníků dřepí a vyjí podivné bytosti zakuklené v pytlích a kde nejlevnější pivo stojí búra v eurech. Vyšel jsem raději tam, kde se dá žít.
Nebyl jsem sám. Do trochu jiného Štokartu visutým mostem kráčeli mnozí další. Já nejprve fotografoval, pak sice laicky, ale poctivě přezkoumával stav závěsných ocelových lan a nakonec usoudil, že statisticky vzato případ „trojská lávka“ se tak často opakovat nemůže.
Chaloupko, ke mně čelem, k Ivanovi zády! No jo - ale kde sehnat Ivana? Ačkoli, stačí chvilku posedět na lavičce u cesty za vodou; nejpozději do deseti minut nějaký Ivan kolem určitě půjde. Mezi 632.000 obyvateli Štokartu jich prý je 87. Teď ještě, aby znali Mrazíka.
Helou, ich bin eine folafka! – Těší mě, já jsem daňový poplatník. – Co máš k jídlu, poplatníče? – Chleba s pokusem o salám! – Co takhle nějakou dobrou rybku, nemáš? – Obvykle s sebou dvě až tři nosívám, ale zrovna dnes, sorry jako! – A čím mi zaplatíš, poplatníče skoupý, když ti zapózuju? – Dobrým slovem na blogu idnesu, ptáče milý!
Malý byt 1+nic v rodinném domku, podsklepeném, se zastřešenou terasou, odděleným kumbálem a pánskou trucovnou. Schody, slunce a vinice v místě. 2 minuty od řeky na kraji Štokartu. Zn: tůdle - neprodám!
Místo nepochopitelného umění za tři melouny od uměle proslaveného umělce tady na břehu zdarma mají úplně obyčejný pahýl neznámého stromu. A lidé poblíž posedávají na bezejmenné lavičce z laxně položeného kmenu.
Od jara do zimy je zapotřebí hopkat na terasách, poněvadž bez práce nejsou nejen koláče, ale ani víno. To, co zdejší vinaři prodejem sladké úrody utrží za rok, to dva nedalecí producenti kultovních aut vydělají za minutu. Ovšem vinařské výrobní linky jsou mnohem hezčí, než ty automobilové.
Stará technika sice jako ten pohádkový hrad zarůstá šípkovým a jiným křovím, ale když u břehu pod ní zakotví nákladní člun, probudí se k životu. Inu, mladá technika, ač s oceněným designem a nejefektnějším dotykovým displejem, vám sama o sobě uhlí z lodě do bunkrů nepřeloží.
Prosím vás, ten kamenolom ve vinicích – to vám poradil kdo? Poslušně hlásím, že nevím. Ale aspoň máme nad čím dumat, ne? Tudíž, kdo to vydumá, bude odměněn jednodenní bezplatnou brigádou v kamenolomu.
Oblouk u stromu, nebo strom u oblouku? Páni inženýři, jak se kreslí strom na stavebním výkresu? Aneb když se chce, tak netřeba zplundrovat oba břehy do posledního stébla trávy, aby se postavil docela pěkný most. Mezi námi, inžové, každá norma se přeci dá vohnout.
Královská třída v centru Štokartu vás unudí stovkami značkových prodejen, ve kterých nepotřebujete zhola nic, a třídu projdete, než řeknete švec. To nábřežní stezkou na kraji Štokartu půjdete tři hodiny, poněvadž pořád bude na co koukat. A ševců přeříkáte třeba půl miliónu.
Štokartem brouzdati a štokartskou štatbán přitom nezříti? Nemožno! Je všude. V ulicích, v parku, nad řekou, za řekou, pod řekou, pod nádražím, u kostela, na kopci, v tunelu, nad kauflandem, v lese, u stadionu, u jezera, u hřbitova, u ... lecčeho. Zatímco já z ní mám pořád ještě Vánoce, dámy z pavlače u mostu ani nenapadlo přerušit kvůli ní rozpravu o úrodě švestek v roce 1957.
Prapodivná katedrála nesmlouvavě sděluje, že nikoli vínem, nýbrž průmyslem živ jest Štokart. Kupodivu elektřinu v katedrále nevyrábějí zelení aktivisté ebonitovými tyčemi a liščími ohony, nýbrž zdejší parní kotle sežvýkají vše odpadky počínaje přes smetí všelijaké, uhelný prach či olej a plynem konče. A tím vším skrz prochází most s dvoukolejnou tratí. Prostě – takový kousek verneovského poněkud modernizovaného ocelového města.
Tak to byl trochu jiný Štokart. Za sedm hodin jsem nachodil s bídou dvacet kilometrů, ale o tom, co jsem potkal a viděl, by se dal napsat výživný román. Jelikož by ale jeho čtení bylo zdlouhavé, předkládám raději pár kochacích obrázků.
Jo, a až do tak trochu jiného Štokartu půjdu příště, vezmu přítelkyni folafce nějakou tu rybu. Byť ještě nevím, kde ji vezmu. V jezerech a řekách jsem až dosud chytil pouze vlastní odplavené trenýrky a jednou kožní vyrážku.
Jo, kdo by snad nevěděl, kde je ten Štokart, tak napovím, že jím teče řeka Nekoř.
Jo, a fšecky obrázky jsou moje.
