Naštěstí ho nestvořilo české školství; to bych měl samé koule, poštěkal bych se s říďou, můj taťka učitel zúčtoval by s kulometnou rotou přímo v nebeské sborovně a při obnově školy by nebeský krajský úřad nejspíš zbankrotoval.
Coby mírumilovný a hodně bývalý žák jsem si raději vysvjégro napsal sám (přiznejme, kdo z nás by si někdy nějaké vízo raději nenapsal sám ...). Chtěl jsem si do něj vysázet pěkné známky, ale když jsem se objektivně zamyslel, moc hezké by povětšinou nebyly. Ani osvědčená krasopisná stupnice počínajíc „výborný“ a končíc „nedostatečný“ nezdá se příliš vypovídající; lepší by byla od „vzpomenutý“ přes „má kolem toho plno keců“ až po „beznadějný“. A místo pořádného a srozumitelného vysvjégra si do mých roztřesených rukou nechat vstrčit výkřik novodobé pedagogiky ve znění například „potěš se vlastními úspěchy a popřemýšlej, jakou cestou se vydáš ve třetí třídě. Zatím kráčíš rychlým tempem, dokážeš se opřít o své znalosti a zkušenosti. Obdivuji Tvou cílevědomost a neutuchající touhu být stále o krok vpřed“ – to už je na kriminál a omluvu ministerstva školství.
Tudíž je moje slavné vysvědčení obrázkové. Obrázek totiž mohu okecat jak chci a tříďas mi do toho nebude kafrat. Ostatně pan Komenský říkal, že „schola ludus“, což jako jediný pedagog správě pochopil Jaroslav Žák, přeloživ, že „škola je mač“.
Svá rána obvykle startuji hodinou čtení. Tedy, přesně hodinou ne, a už vůbec ne na čtenářské lavičce - to by šéf nepobral; ale mejly ve schránce si holt přečíst musím. Což ještě ujde, horší je, že na ně musím odpovídat, a to slušně.
Počty byl krásný předmět, který mojí žáčkovské generaci ještě neprznily množiny. To až mnohem později na nás bezohlední kantoři vyklopili kýbl kvadratických rovnic a integrálních počtů. Oč snadněji se ovšem počítá slovní úloha: Na stromě bylo 15 třešní. Kolik třešní zůstalo, jestliže kolem prošel Zdeneček? Odpověď: 15, poněvadž Zdeneček je čestný muž a kromě toho už k snídani slupnul pribináčka.
Není těžké uhádnout, jak a kde by skončil padagog, který by při deskriptívě opotřebenému daňovému poplatníkovi neprozřetelně zadal narýsovat průnik komolého kužele válcem. To až na stará kolena jsme se museli učit, jak vytvořit průnik cesty krajinou tak, aby se na to dalo dívat.
Díky zeměpisu vím nejen, jak se která hora jmenuje a kolik měří, ale i to, jestli se v zimě dá sjet po bobku. Třeba tahle ano, ale opodál v Alpách bych si ten můj bobek mohl pěkně natrnout.
Kdysi ze mne soudruh učitel o hospodářské geografii u tabule páčil, proč je socialistické zemědělství tak vyspělé. Stále se nemoha dočkat žádoucí odpovědi „protože vyspělá hnojiva“, zoufale vzkřikl „no protože tam asi choděj čůrat, ne?“ Nakonec proč ne, to je přeci sakra vyspělé hnojivo. I když tady asi bylo něčím cinknuté.
Ze zoologie využívám poznatek, že žížala je kroužkovec, že Rozumek ze třetí cé žížalu sežral za 10 Kčs a že i žížala může vrhat stín.
Zatímco o výtvarce ve škole jsme vodovkami prasili lavice a Rozumek za 5 Kčs vychlastal mističku s vodou po vyplachování štětce, pan malíř v lidušce měkce vyprávěl, že při perokresbě tuší je potřeba si s barvami pořád pohrávat. A my nevděčníci se mu smáli.
Při „pracáku“ jsme šmirglovali prkýnka, pižlali přívěsky na klíče, přivařovali verzatilku ke klice od dveří nebo zakalovali buřta v solné lázni, ale československá vzdělávací soustava nás nenaučila sbastlit lavičku na tom nejkrásnějším návrší v krajině.
Při občanské nauce do nás hustili, že každá vesnice má místní národní výbor, jézédé a Jednotu buď na návsi nebo pojízdnou. Jenomže já už viděl tisíce vesnic a nikdy jsem si nevšiml, kde byl výbor a Jednota, zato jsem si vždycky všiml úplně jiných, patrně podstatnějších věcí.
Každý trochu pozornější absolvent předmětu fyzika umí matematicky odůvodnit, že udělat autem tunel skrz stoh slámy, tak jak to patří ke každému ambicióznímu filmu, není zrovna nejlepší nápad. Dneska už se stohy balíkují a takový ekologicky slisovaný slaměný balík není o moc měkčí, než kvádr z pórobetonu. Silnice zdá se přeci jen jistější.
Kdo ví, jakou barvu by chytil soudruh docent inženýr kanidát věd, kdybych u zkoušky z částí strojů vznešeně ohlásil, že na třídě přesnosti zubů šnekového soukolí zase tolik nesejde. Ale, soudruhu docente, to byste čubrněl, co máme roku 2019 u nás u rybníka!
O praktických cvičeních nám stařičký praktik vždy vtloukal do hlavy, že jedno pozorování není žádné pozorování a že než jednou měřit a dvakrát řezat, je lepší dvakrát měřit a jednou řezat. A že když se tyhle osvědčené zásady nedodrží, tak z toho vyjde třeba taková blbost, že pšenice se stejně vysoká jako kostelní věž. Ach pane učiteli, já už viděl tolik blbostí. A kolikrát můžou být i nevěřícně krásné ....
Páni učitelé, milí docenti, vážené profesorstvo jakož i vy soudruhu školníku, je to sice už nějaký ten pátek, co jsem odrostl školním škamnám, ale maje vysvjégro v hrsti oddávám se prázdninám. Akorát tedy budu nucen tu a tam přijít do práce, neboť mého chlebodárce nezajímá slavná úřední listina, nýbrž plnění pracovních úkolů, a berňák by se mohl začít pídit, komu jsem zaplatil výpalné.
Tak vidíte, svoje obrázkové vízo jsem si ukecal a jelikož Jan Ámos z nebe nespadl, asi nebylo nejhorší. A je fajn, že prázdniny začínají až v pondělí a tudíž máme navíc ještě neděli. Pročež hurá na ni!
