Kapišto? Ne? A co takhle: „Ne pas se pencher au dehors.“ Taky nic? No to je pak těžký, když nejezdíte vlakem! Tak tomuhle ale už rozumnět musíte: „Nenahýňajte sa u okien.“ Furt nic? Jo – ono to už ve vlacích není?
Aha. Tak ona už okna ve vlaku mnohdy otvírat nejdou a „nahýňat sa“ z nich tudíž nemožno, protože bezpečnost nade vše a nahýňajúci sa vašnosta už nemůže být sťat návěstidlem či jiným přilehlým drážním zařízením.
Uznávám nicméně, že ve stošedesátce dostat náhodným čmelákem do oka je docela maso a kdyby v rychlovlaku TGV při rychlosti 300 km/h nebojácně vystrčil mozkovnu z okna i nejnovější typ Terminátora, náhodný čmelák by mu v hlavě udělal tunel a aerodynamika by z něj servala i trenýrky.
Ovšem stejně tak je nahýňajúcemu sa vašnostovi odepřena spousta kratochvilných i velmi praktických činností. Pevným sklem oddělený vězeň nemůže z otevřeného okna dát pusu manželce, přiblbě čumět, vyhazovat vajgly či zátky od piva, plivat, ukazovat parohy, oplzle nadávat, mluvit protistátně, spílat prezidentovi, pokřikovat na ženský, metat kelímky od piva po nádražácích anebo se jen tak obyčejně kochat vším vůkol.
No právě – kochat se vším vůkol. Naštěstí ještě u nás tu a tam jezdí vagóny, jimž se okno dá normálně otevřít. Čili, jak děl jeden německý kamarád, „važte si toho, že to ještě máte. Až to nebudete mít, jako my u nás, tak bude jízda vlakem stát za ....“ no – nechci unavovat poněkud stereotypními sděleními.
Nikdo nikam nespěchá. Motor mírumilovně přede, vánek otimisticky načechrává erární záclonky, leštěné tyče držadel hážou prasátka, cvrčci v roští u pankejtu koncertují a vagón se nenuceně kolébá kolejí, naposledy podbitou v rámci závazku k patnáctému sjezdu. No, není to krása? (ne ten sjezd, proboha)
Profesionální fotograf by si pohledem na tento obrázek sice přivodil nervový otřes s trvalými následky a papírem na hlavu, ale kdybych v září 1981 u Hronské Dúbravy z „Horehronce“ nevystrčil hlavu já i s foťákem, neměl bych dnes ani jeden obrázek zvolenské „deviny“. Byť se, mrška jedna dieselelektrická, schovávala za sloupy.
Kdybych náhodou v říjnu 1982 z otevřeného okna viděl, že mašina s pěkným číslem T 478.1111 padá z mostu v Handlové, mohl jsem ještě včas vystoupit. Raději nechtějte vidět, co za bazmek jezdí z Prievidze do Horné Štubně dnes.
A u tohoto motoráku se okno dokonce otevíralo točením klikou pod stolkem. A víc než devadesát tenhle překližkami a koženkou vonící vůz nejezdil, protože když ho v roce 1949 smontovali, lidstvo nebylo tak uspěchané.
I ve vlaku „belarusskoj čigunky“ se tu a tam dalo okno otevřit. Třeba jako tady, v pustině 936 kilometrů od Moskvy: na jízdu vlaku dozírají tři lidé – mašiníst, pamóščnik mašinísta (možná) a já.
A ještě jednu přednost má otvírací okno, jak mi prozradil jeden nádražák: „když jedeš vožralej vlakem, tak si otevři vokno a čum z něj furt ven, abys nezachrápal!“
Což asi nebude tak úplně dokonalá metoda, poněvadž sám její propagátor se jednou v Praze na Masaryčce nacamral tak, že usnul i vestoje u otevřeného okna na chodbičce. Místo v Kolíně vystoupil až v Pardubicích a navíc po vystřízlivění musel k holiči, který ho ostříhal „na trestance“, poněvadž s nafoukaným trvanlivým účesem typu „facka zprava“ nešlo nic jiného dělat.
Takže - kapišto? Když už nic jiného, tak je fajn, umět Itala napomenout, aby sa něnahýňal z okien.
Fšecky obrázky jsou moje a lepší už nebudou.
