Vida, tak ještě nejsem takový opotřebovaný plesnivec, jak jsem si myslel, když jsem nedávno smolil daňové přiznání, v němž jsem si kromě toho, že ještě žiju a spořím na rakev, už nemohl z berně odečíst vůbec nic.
Po pravdě řečeno, počínání oněch dvou zájemkyň možno si vyložit vícerými způsoby. Třeba jsem vysloveně jejich typ. Možná jsem je oslnil šedobílou prořídlou a rajcovně opižlanou hřívou. Třeba větší zoufalec momentálně nebyl nablízku, Anebo prostě jenom opětovaly to, co jsem činil já sám, totiž že jsem na ně přes hladinu rybníka bezuzdně čuměl.
Tahle krasavice podle všeho po celý život dodržovala nějakou šikovnou dietu. Jak takovéhle typy bývají, zdá se mi tak nějak přímočará a řízná, jako by chtěla krajinu vůkol své sukně urovnávat a určovat, co kde bude.
Ta druhá se s dietami, stejně jako já, nikdy moc nepárala a proto je mi sympatická svým klidem, s nímž pluje životem smířena s tím, jak to kolem ní zařídili matka příroda a páni rybníkáři.
Jednu chvíli se pokouším zmizet v pobřežním rákosí, aby ta tenčí svůdnice nespatřila moje skromné jeansy a nenabyla pocitu, že to se mnou žádná velká partie nebude, když nakupuju u Nguyena. A to ještě netuší, že tamtéž coby VIP-kunčoft mám sedmdesátigramové balení kafe za 9,90.
S tou druhou po sobě házíme očkem bez zábran, to jest bez rákosí a bez příkras. Jestlipak se jí moje kyprá osobnost v tajuplné hladině zrcadlí podobně, jako její kypré svahy mně?
Jo když je někdo štíhlý jako proutek, to se mu to panečku schovává za stromy! Holka, stejně tě vidím!
Zatímco ta štíhlá mne, nesmělého, zpoza háječku skotačivě láká k hříčkám, ta co je při těle, je v klidu a pohodě, a nějakým rákosím se vůbec nezabývá.
Když se podívám víc zblízka, zřím i nemovitosti v obou královstvích. V tom prvním bych s věnem obdržel vesničku s nádražíčkem a kostelíčkem.
V tom druhém k věnu slibují půlku statku, patnáct měřic polností a dvoje povlečení.
Tak vida, jak může být jedno ošumtělé individuum u rybníka zajímavé pro dvě hory, tedy pro dvě dámy! Počkat, co když to nejsou hory, ale - kopce? Jak že se jmenují? Ronov a Vlhošť. Propáníčka – ten Ronov je tedy mužskej, ale Vlhošť je „ta“ nebo „ten“?
Pravidla českého pravopisu nejspíš dělal nějaký flink, poněvadž tak obrovská hora jako Vlhošť tam prostě není. Tak si musím poradit sám. Vzory podstatných jmen pro mužský rod jsou: pán, hrad, muž, stroj, jacísi předsedové a soudcové ... ale k čemu patří Vlhošť? Už to mám - Mlhoš! A to byl chlap! Tudíž jestliže Mlhošu, Mlhošu (nebo Mlhošťu, Mlhošťu) – tak jedině Vlhošťu! Nebo snad ne?
Inu přátelé, není to nakonec jedno? Ať hory, ať kopce, neřkuli pahorkatinstvo – na všechno se to přece kouká, a to i přes rybníky, hezky a rádo! Viď, Mojmíru!
Ej, Ronovu, Vlhošťu - fšecky fotky sú mé.
