Dvanáct miliónů vlaků zůstalo na vedlejší koleji

Dvanáct miliónů vlaků byste napočítali, když byste třeba v Bezpráví v srpnu 1845 stanuli u pešuňku za vechtrem a vydrželi tam do dneška. Což, pravda, byl by těžký úkol i pro obzvlášť vytrvalého fajnšmekra metuzalémského věku.

Kdyby si poněkud vyšinutý fajnšmekr s každým vlakem udělal čárku na papír a vešlo se mu jich tam dejme tomu tisíc, a využil by obě strany listu, tak by do dneška nasyslil bratru šest tisíc počárkovaných listů. To už je docela dobře představitelné, ne? 

Ovšem, zda těch vlaků bylo opravdu tolik, to nevím. Miliónek sem, miliónek tam, ono na tom zase tolik nesejde; koneckonců třeba erár to bere taky tak. 

Já bych tedy u vechtru v Bezpráví na olomoucko-pražské dráze klíďo píďo trůnil a čárkoval vlaky. Ale tak dvě, tři hodinky o nedělním dopoledni. Těch stopětasedmdesát let bych asi nedal, na to sem moc měkkej. 

Ale aspoň jsem tímto oněch stopětasedmdesáti let vzpomenul a dokonce o nich teď píšu. Třebas ne tak vznosně, ale píšu. 

Když 20. srpna 1845 dík umu a píli pánů Negrelliho a Pernera přijel do matičky Prahy první vlak, přišlo jej uvítat celé město. Ostrostřelci spustili oslavnou kanonádu. Hrdinné tenory a hysterické soprány pěveckých sborů zněly na počest velkého českého díla. Družičky se culily, jako by u radnice měla zastavit šestsetrojka s císařpánem. Básnící považovali za čest moci psát ódy na železného oře.  

Když 20. srpna 2020 olomoucko-pražská dráha dovršila stopětasedmdesáti let, celé Praze to byla putna a raději tam řešili inventární čísla elektrokoloběžek. Básník se nenašel ani jeden a ostrostřelci nedostali od hasičů povolení ani k jednomu jedinému malému pšouku. Dvanáct miliónů vlaků toho dne zůstalo na vedlejší koleji takřka nepovšimnuto.

Zkrátka, olomoucko-pražská dráho, na tvých stopětasedmesát let se ve zprávách nedostalo. Toho dne byla mnohem důležitější řeč o tom, jak se jedné zpěvačce hejbou implantáty pod hýžděmi, jak sedmnáctiletá bréca peskuje kancléřku osmdesátimilonové země, a o tom, zda onuce může být členem vlády.

Ono je to nakonec asi dobře, že se o dvanácti miliónech vlaků na olomoucko-pražské dráze, jakož i o Negrellim a Pernerovi moc nepsalo. Cožpak by tihle všichni stáli o to, aby se ocitli ve společenství hýjbajích se hýžďových implantátů a vládních onucí?

Ono je vážně lepší, když si vzpomněli lidé, kterým uvědomění si oněch neuvěřitelných 175 let něco říká a taky něco přineslo. Lidem, kteří se dokážou ohlédnout a vidět, co dokázali oni sami a co dokázali jiní. Kteří dokáží přiznat, že za nimi samotnými toho tedy zrovna moc vidět není, a dokážou ocenit, že za některými druhými lidmi je toho vidět mnohem víc. A to něco mnohem víc rozhodně nebude například další praštěná teorie utváření genderové identity. To něco mnohem víc může být něco tak úžasného, že ani po stopětasedmdesáti letech se bez toho lidé a jejich země neobejdou.

Cožpak není úžasné, že tou dráhou, byť místy vedenou trochu už jinudy, než jak ji pánové Negrelli a Perner se svými druhy kdysi vyprojektovali a postavili, do dneška projely milióny vlaků a stamilióny lidí?

Není úžasné, že i po stopětasedmdesáti letech se najdou dospělí lidé, pro které je jízda vlakem touhle  dráhou svátkem a těší se na ni jako malé děti?

A abych nezapomněl: v neděli v devět ráno sraz u vechtru v Bezpráví. Tužku a papír s sebou. Vlaky určitě pojedou, poněvadž tam nemají vedlejší kolej.