Dobrý muži, nevíte prosím, kam teče tahle řeka?

vznosně se mne otázal vožungr, který po náročné noční akci v místní rybářské baště právě v mozkovně systematicky restartoval základní informace o okolním světě.    

„Já myslím, že do moře“ nezištně jsem se podělil o poznatek kdysi dávno nabytý v nejhlubších základech československé vzdělávací soustavy.  

„Aha – vidíte, to by mne nenapadlo. Děkuji vám, dobrý muži“ poděkoval se tazatel, načež se zřítil na lavičku, opatřenou povzbuzující tabulkou NA SVĚTĚ JE TAK KRÁSNĚ! dodanou místním Spolkem pro zkrášlení města Nürtingenu.   

A já, vybaven zánovními výletními botkami čísla 48 vyšel po břehu Neckaru směrem k moři.

Na vodě i na břehu to všechno kejhalo, trylkovalo, kvákalo, funělo a všelijak sportovalo, neb konečně to vůkol chvílemi vypadalo jako by někde za rohem čekalo jaro.

Vzhledem k tomu, že na vzduchu byly čtyři stupně a v řece asi tak osm, pravil jsem k navlhčenému chlupáčovi: vidíš moulo, kdybyses pořádně učil fyziku, tak bys v tý teplý vodě zvostal a nemusel si teď na břehu klepat kosu jak nějakej hloupej ratlik!

Pro tohohle nudícího se krasavce jsem podle všeho byl prachobyčejným nádivou, jakých kolem jeho trůnu denně projdou stovky, tak proč by zrovna pro mne a zrovna teď měl zaujímat nějakou celebritní pózu?  

Sto padesát metrů široký jez a ještě v elegantním oblouku – to už museli mít vodní stavaři hodně dobrou vodováhu! Však si předstate tu blamáž, kdyby jim voda přepadala jen na polovině koruny.

To by pak i chudinka městské panoráma dostalo na frak.

Tak kde jste, atleti? V tělocvičně? Nebo jako ichtylové sprintujete po nějakém běžeckém trenažéru? Však vemte příklad z pana Spejbla, jak jednou pravil „Hurvajs, já ti běžel tak rychle, že jsem se chvílema viděl i zezadu!“ Navíc, tady máte vně dráhy i zábradlí, abyste neskončili v řece, kdyby jste tu zákrutu nevybrali.

Safryš, od čeho je ten strom mokrej celý dva metry nad zemí? Asi jsem to obhlížel příliš sugestivně, protože poblíž cupitající rentiérka utrousila „že se nestydíte, čuňáku!“, zatímco její voříšek obdivované dílo znalecky oblhédl, očuchal, pak si mě pohrdavě změřil a dal jasně najevo, že já jsem nevinen.   

Moc to na to nevypadá, ale tehle Řáholec je co by kamenem dohodil od centra třicetitisícového města.

Kousek dál jezaři dílo dost odflákli a pravnuk pana mlynáře možná už ani neví, k čemu mouka vlastně je. Ale je tu krásně.

Fotografovat cokoli za humny velkoměsta není tak prostoduché. Musíte ohlídat, aby se do záběru nepřipletly dráty vysokého napětí, aby na horizontu nečouhalo moc jeřábů, abyste při ladění kompozice vlastní zádí nezrušil kolistu na stezce, a aby vám nějaký přítulný nadržený rotvajler nezkrátil vaše vycházková kaťata.

Nedávno jsem se ptal kamaráda, jenž úderničí na radnici, na kolik daňové poplatníky přijde jeden takovejhle informační bazmek. A on pravil: „ty se chceš hned takhle po ránu rozzlobit, viď?“ (on to tedy řekl poněkud lidověji, se zvýrazněním hlásek „s“ a „r“). Od té doby nicméně vím, že je někdy lepší se na nic neptat.   

Po pravdě řečeno, k tomu moři, jak jsem o něm na začátku básnil, je to dost daleko a asi bych to do neděle nedal – vždyť musím v pondělí zase do práce a navíc se tam snažit vytvořit nějakou hodnotu, aby ji radničtí úderníci mohli transformovat do tabulek zapíchaných na břehu podle řeky, které by informovaly kolemjdoucí vožungry, že TATO ŘEKA TEČE DO MOŘE.

To pro případ, že by si ti hloubavější z nás nevzpomněli ani na ty nejhlubší základy československé, případně jiné vzdělávací soustavy.   

Fšecky obrázky jsou moje.