Spatřil-li praotec Janeček na třešni třešně, reflex mu zavelel: ihned urvat a sežrat! Neučinil-li tak, učinil tak nejbližší jiný neandrtálec, který nadto mávaje kyjem Janečka prohnal, že mu praotec chtěl sežrat jeho třešně.
Po Janečkovi jsem toho asi moc nepodědil, neboť když jsem předevčírem kráčel třešňovým sadem, tak můj primární reflex „ihned urvat a sežrat!“ byl vzápětí ukřičen sekundárním příkazem „vzpomeň si na Jindru Hojera!“ a zpacifikován výchovným pohlavkem „to by Mirek Dušín nikdy neudělal!“
Inu, to přeci zná každý, jak blonďatý Jindra Hojer nezřízeně konzumoval a rozvěšoval po ušních boltcích červeňoučké třešničky, posléze slopal vodu z potoka a nakonec se chudák v křečich svíjel na korbě náklaďáku, pílícího k lékařům.
Mirek Dušín mě preventivně pohlavkoval už ve chvíli, kdy jsem třešně toliko nezávazně očumoval. Inu - správně, mají se přeci řešit příčiny, nikoli následky. Každý potenciální třešňožrout přece musí vědět, že nemá-li se v křečích válet po gruzavíku, nesmí krást cizí třešně. Kdyby je nekradl, nemusel je sežrat, tudíž mohl bez obav chlemtat vodu z potoka a z gruzavíku se kochat krajinou - není-liž pravda?
A tak jsem díky Hojerovi a Dušínovi sice nic neukradl, ale zase mi nemuseli shánět gruzavík a ušetřil jsem finanční prostředky a šediny panu ministru zdravotnictví.
A protože vím, že třešně, byť cizí, jsou nejhezčí, když jsou na stromě, tak jsem si je vyfotografoval. Fotografií by bylo i více, kdyby se nebyl býval objevil ten neandrtálec, co po mně šel s klackem a řval, ať mu nežeru jeho třešně.
Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Kdybych se ho vyzývavě neptal, jestli nezná nějakého Janečka, netušil bych, jak rychle ještě ve svých letech umím sprintovat třešňovým sadem.
