Dostal jsem knížku

a musím ji už navždy nosit s sebou, protože ji nemám kam dát. Abych ji coby zasloužilý sklerotik někde nezapomněl, nechám si do vaťáku všít kapsu, a jako klokanice nosí potomka, tak já budu přenášet knížku.

Abych ji totiž doma mohl uložit do některé z knihoven, musel bych odtamtud napřed nějakou jinou knížku vyřadit a někam odnést. Do žádné knihovny doma už nenatlačíme ani tu nejanorektičtější knížečku.

Lidičky, to byste nevěřili, co je to za potíž, oželet jednu knížku. Kterou mám vyřadit?

Předválečný salátový výtisk Haškova Švejka? Ani náhodou.

Staré jízdní řády a výroční zprávu Haličské dráhy Karla Ludvíka? No to přeci nejde.

Máchův Máj? Jen přes moji mrkvolu.

Velkou sovětskou encyklopedii? Vy šílíte – víte, jak skvostný škvár to je?

Nebo snad Poplach v Kovářské uličce? No jo, ale kde seženu tak odporného vykořisťovatele?

Jeden kamarád vyprávěl, že knížek se dá zbavit pouze násilím a že prý je u toho dobrý zpívat si jako ten drsoň v refrénu „Narveme do popelnic! Narveme do popelnic!“

Ale řekněte sami – cožpak já, vzdělanec, mohu uprostřed sídliště o nedělní siestě hrabat v igelitce jako baba v koksu, do popelnice pozinkované kovové s kolečky dle EN 840-3 rvát knížky a k tomu obhroublým basem frázovat „Narveme do popelnic, narveme do popelnic?“

A tak, než začne jaro a budu nucen vaťák sundat, pátrám, kam darovanou knížku uložit. Anebo se optám Nguyena, jestli nemá letní košili s břišním vakem. Aspoň nebudu muset mužně zatahovat pupek.