Co já se v životě naházel vekslí! Ostatně je známo, že muž, jenž delší dobu nemůže hodit veksli, propadá trudomyslnosti. A co hůře, vekslí k házení je pořád míň a míň. Co když jednou nepůjde hodit vůbec žádná veksle?
Je to opravdu dávno, možná jsem tehdy sotva prolistoval slabikář, když pod odborným dohledem souseda nádražáka jsem na českolipském nádraží poprvé hodil veksli. Nejspíš to bylo někde za humny, kudy projel rozhrkaný hytlák jednou za pětiletku v rámci kontroly, zda tam ještě jsou koleje. Ovšem já měl pocit, že přes tu mou veksli co nevidět profrčí dlouhatánský rychlík s tou papouškově modrou lokomotivou, co umí rychle štěkat a jezdí až do Znojma a možná ještě kousek dál.
Stručně řečeno, kdo z kluků nehodil veksli, nebyl kluk. A tuplem nebyl, jestli ho přitom nenaháněla půlka bánhofu nebo aspoň hlídač kovošrotu.
Hodit veksli, to ale není jen tak. To musíte fakt na beton vědět, jestli ji chcete hodit úplně vlevo nebo úplně vpravo. Někam doprostřed nebo trošku doleva či trošku tak nějak doprava to nejde. Přesněji řečeno, za určitých okolností to jde, ale pro vlak to znamená konečnou (s výjimkou amerických filmů, ale tam budiž omluvou, že pan režisér zpravidla veksli v životě neviděl, natož aby ji házel).
Šel jsem tuhle podle koleje, která nějaké to dvojkolí naposledy mohla zažít, když jsem býval pionýrem. Nějaký strejc tam vazelínou mazal předpotopní rezavou veksli.
„Ale, ale, co to vidím? Že by tady zase měl jet vlak?“ pozastavil jsem se nad jeho neobvyklým počínáním.
„Ne, to ne. Ale jenom - aby to šlo přehodit,“ zahuhlal mazač provinile.
„Bodejť. Veksle – ta vždycky musí jít hodit,“ podotkl jsem, vzpomenuv svého kovošrotského mládí.
„No vona právě hodit nešla. Tak jsem to celý očistil a i tadyten lišejník vorašploval!“ zamával čistič štětkou nad snad sto let starým štěrkem.
„Tadyhlenc ještě je nějaký svinstvo,“ přidřepl jsem u levého jazyka a jak se jakéhosi přirostlého vetřelce škrabat vyviklanou rybičkou.
„To už je dobrý, to nevadí. Bacha, koukejte!“ vzepjal se spolupracovník a chopil se přestavné páky, na jejímž litinovém závaží už dávno nezbyl jediný milimetr čtvereční bílé ani černé barvy. Mužně zabral a všechno u našich nohou vzdychlo oním zvláštním a tak důvěrně známým stenem, ukončeným takřka předpisovým klapnutím železa o železo.
„Ukažte?“ už jsem neudržel náhle se dostavivší nutkání, „já ji hodím nazpátek!“ A zasténalo a klaplo to všechno ještě jednou a tak krásně.
Podívali jsme se na sebe a naše ruce se uprostřed potkaly. Já jsem Pepa, ty seš Zdenek, Já jsem Zdenek, ty seš Pepa. Tu veksli jsme prostě museli hodit a není podstatné, že jsme se šedesát let neviděli.
A že tudy nikdy nepojede žádný dlouhatánský rychlík, ani s papouškem, ani do Znojma, ani nikam jinam? To nevadí. Zato teď nejsme trudomyslní. Dokud můžeme házet veksle, je to ou kej.
