Do naší obce přijel první vlak a zlý kulak ho chtěl přejet traktorem

To bylo slávy! Železný oř byl černý na pohled i na omak, dětské ručky křečovitě svíraly maminčinu sukni, zvony bily na poplach, pan farář pokleknuv u křížku předpisově sepjal dlaně a hospodář proklínal pokrok, že mu zapálí žito.

A já pradědům vždycky záviděl, že byli u toho - pokud tedy neměli podobnou smůlu jako my v naší obci mezi kopci, kam dráhu železnou žel bohu nikdy nepřivedli. Však to tehdy pan řídící coby kronikář písemně oplakal včetně bolestně poučného dodatku, že nemajíce železnic se nalézáme tam, kde bratří lidoopové pobývali zhruba před sto lety.

I usnesli jsme se, že takový nářek v kronice je z pohledu turistického marketingu neúnosný a že tu dráhu železnou do obce zkrátka přivedeme, i kdyby se úřady urazítkovaly k smrti.

V rámci maximální efektivnosti jsme neztráceli čas nějakým vyměřováním, výkresy, projekty, politickými pochůzkami a pitomými EIA analýzami. Vzhledem k občasným vrtochům místního veletoku jsme niveletu trasy zavedli výš pod jabloně za humny. Franta botou srovnal pláň jakž takž do roviny, Pepa doma našel nějaké koleje a já navrhl a obstaral lokomotivu s vagóny. Nečekané problémy nastaly toliko při spojování kolejnic, protože my borci co chodíme bez brejlí, jsme na to neviděli, ani když jsme obětavě zaklekli do šutráků v pankejtu. Montáž koleje proto ochotně provedla Jardova vnoučata.

A tak zatímco v nedalekém okresním městě jim to od prvního projektu do příjezdu prvního vlaku trvalo čtyřicet let, v naší obci jsme k tomu potřebovali toliko jedno slunné odpoledne, dvě vnoučata a čtyři vychlazená píva.

Snímek do kroniky: první vlak v naší obci. Motorovou lokomotivu zapůjčilo depo Brno-Maloměřice a v prvním vagónu čtyřicetivozového nákladního vlaku nám vezli Budvar.

Na vjezdu do katastru obce je zachycen druhý vlak, čítající patnáct vozů, obsazených představiteli veřejného a politického života. Strojvůdce historické lokomotivy nadával jako dlaždič, že na takové množství papalášů, a ještě k tomu vypasených, má mašina málo páry.   

K prvnímu vlaku v naší obci dostavilo se nepočetné obecenstvo. Největší radost vykazovala dítka, která do nákladních vozů nakládala písek a mravence. Obecní blb se ustavičně ptal, kdo nám tu dráhu povolil. Velebný pán, cestou ke křížku málem zakopnuv o nečekaně intenzivní železniční provoz, poklekl, pokřižoval se, sepnul dlaně a žádal hospodina o zdraví své i naše. Hospodář, stopnuv na cestě u dráhy traktor, pravil, že tudy zítra pojede pro žito a jestli si ty naše pičičinky neuklidíme, že nám je rozjezdí.

Kdyby Franta nevyprovokoval hospodáře poznámkou „Vy kulaci jste praporečníky pokroku nikdy nebyli!“ mohla mít naše obec dráhu aspoň do večera. Takto ovšem jsme na snesení zánovní jednokolejné tratě a záchranu železničního obozu měli jen několik vteřin, než zlý kulak doběhl k traktoru, nahodil jej a vyrazil vpřed.

A tak naše obec o dráhu přišla. Mizera kronikář o tom nenapsal ani řádek, zlý kulak s traktorem schválně dělá kravál u žita a pan doktor mi nevěří, že mám mravence v lokomotivě.