Co udělá muž, když nepřeskočí řeku?

Přebrodí ji? To vižejo. U břehu uklouzne po zmrzlé žábě a žuchne do vody. Přeplave ji? To určitě. Uprostřed se nadechne a utopí zuby. Přehoupne se pomocí tyče? Jo - a tyč se v bahně zapíchne a skokan na ní bude viset do pondělka. 

Inu, pakliže je muž takový měkkoň, musí holt pochodovat pobřežím tak dlouho, dokud jeho choutky neuspokojí nějaký most. Ale vězte, kolikrát taková nucená pobřežní pouť vůbec není ke škodě a protějšího břehu chtivý pochodující nakonec může potkat plno zajímavých věcí.

Trpícímu pochodujícímu, omámenému vidinou protějšího břehu, na podzim neradno zdržovati se bezprostředně na nábřežní hraně. Popadané listí z nedostatku jakékoli rozumné činnosti uličnicky zakryje pobřežní bahýnko a má pak hroznou prču z toho, když do této důmyslné pasti nepozorný pochodující vleze, uklouzne, po zadku elegantně sjede do vody a když se z ní jako ichtyl hrabe ven, utopí v ní svačinu.  

Jsa znenadání bez potravy, zapomene muž na skákání přes řeku a soustředí se na to, co by mohl sežrat. Jenomže je ještě větší měkkoň, než jsme doufali; nalezené houby jej rozněžní a místo toho, aby je slupl, pouze je vyfotografuje a v teple domova pak ve Smotlachovi listuje, zda by tu konzumaci přežil. 

Ve škole souška učitelka pravila, že lišejník roste vždycky na severní straně. Suchopární vědci oproti tomu tvrdí, že naopak na jižní straně. Příroda má lišejník tam, kde ji napadne. Tak přátelé, vyberte si.   

Muž, jenž sleduje, jak mu v nádraží na protějším břehu brzdí poslední vlak, to má docela blbý. Nezbude mu, než se rozpomenout na pravidla bivakování v nezasněžené zimě.

Nerozpomene-li se muž, dopadne jako tahle slunečnice, či co to bylo předtím, než se stalo zmrzlinou. Nicméně, je-li muž vybaven botkami vystlanými blahodárným polštářováním proti kose, fotografuje se to dobře.

V takovémhle Řáholci, a ne v nějakém trapném deštném háječku u Halyvúdu měli natáčet Predátora. I když uznávám, že americký film by asi nerozdýchal, kdyby se nadčlověk Arnold zamotal do kořenů, hodil by trapnou tlamu a ohnul si hlaveň své henryovky, a pod krasavcem predátorem by pro změnu rupla větev prožraná mechy a lišejníky.   

Je-li po břehu pochodující muž postižen náklonností k železniční dopravě, pak se namísto vyhledávání mostu přes řeku ohlédne po každé sukni trati a neznaje zdejší jízdní řád nenápadně půl hodiny číhá na nějaký vlak. Jedva ze zoufalství cvakne alespoň rádoby umělecký motiv traťového oblouku a definitivně vypne techniku, prosviští vlak vůkol jako by se nechumelilo.   

Probůh, kterej jouda tuhle lavičku sbastlil? Lavička u řeky přece má být výhledem k řece! Až se šílený muž vrhne do chladných vod v zoufalství z neúspěšného hledání mostu, tak k tomu uchvatilel lavičky bude zády a místo aby zachraňoval tonoucího plavce, bude čučet na bůhvíco v roští.

Druhého břehu chtivý pochodující se mostu k druhému břehu nedočkal, načež nuceně došel až do města, kde je ovšem obšťasten nenadálou změnou jízdního řádu. Z nebe (případně z ředistelství drah) spadlý vlak jej konečně dopraví na kýžený druhý břeh protivné řeky.

Sečteno a podtrženo, trpící muž se na druhý břeh řeky sice dostal teprve dík technickému kumštu páně Stephensonovu, zato jej ale cestou pobřežím napadlo tolik pitomin, že to dalo na celý článek. Někdy je prostě lepší řeku nepřeskakovat.

Ostatně mám za to, že stodvacetikilový masťa, napěchován do vaťáku a kanad, by dvanáct metrů do dálky nedal ani kdyby mu na břeh k rozběhu položili prvotřídní tartan.

Fšecky obrázky jsou moje.