Co je to za dálnici, když se na ní nedá kochat?

Uznávám; řidič má umět čumět dopředu, a ne se kochat. Naštěstí ale žádného pitomce zatím nenapadlo zplodit zákon, že kochat se je zakázáno. A tak jsem se jel pokochat novou dálnicí přes České středohoří.

Léta letoucí jsem jezdíval vlaky od Teplic přes Úpořiny do Lovosic i opačně. Motoráky rozvážně odpočítávaly spoje kolejnic, chladiče i brzdy mívaly práce nad hlavu a já jsem brzy znal všechny ty sopečné kužely a rokle podle té transverzální dráhy. Fírové houkali na turistky po cestách podle kolejí a my zbylí se kochali čarovnými pohledy dolů k Labi.

„Počkejte, až tudy jednou povede dálnice,“ strašívali nějací věrozvěsti, „to už se tady takhle kochat nebudeme.“

„Ale kdež,“ namítali pokrokoví jedinci, „takových bláznů nebude, aby zrovna tady stavěli dálnici.“

A hle, blázni byli, postavili. I sesuv slavný překonali.

Když už se tam nad Pracko-vicemi a Litochovicemi z vlaku kochat nedá, jal jsem se tedy kochat z auta. Leč nějak mi to nešlo. Asi jsem jel nějak špatně. Nebo jsem se nějak blbě kochal. Nebo to příště bude lepší. Nebo já nevím.         

Co je to za dálnici, když se na ní nedá kochat? Jářku, nešlo by tam nad Dobkovičkami zase postavit trať, aby se tam dalo kochat z vlaků? Cožpak lze projíždět Českým středohořím a nekochat se?