To je verš - co? Být závodčím v Putimi, obdivně bych vzhlédl k nadřízenému: „pane vachmajstr, vy jste hlava!" Však zkuste vymyslet rým na "mamuta"! Napadá mě akorát "valuta", leč takovou poezii by školáci asi moc nepobrali.
Inu, napsat básničku pro školní dítka, to asi není jen tak. Nejsem básníkem, natož pedagodem, nicméně soudím, že před půlstoletím naše první bé zcela jistě byla mentálně už trochu dál, než v poněkud diskutabilním stadiu "mamuta - utata." Absolutorium první třídy základní školy se onehdá neobešlo třeba bez téhle básničky:
Když je horké léto, když je vánice
voják musí hlídat naše hranice.
Hlídá ve dne v noci, klidně můžeš spát
nepřátel a zrádců nemusíš se bát.
Z obsahového hlediska – no, budiž; jsou na světě i horší věci. Naproti tomu pedagogický záměr básnička splnila beze zbytku, neboť z mé jednadvacetileté školní kariéry jsem si ji jako jedinou zapamatoval celou a klidně ji včetně úklonu u postele odrecituji i zítra v půl čtvrté ráno - jen co uškrtím toho mameluka, co mně vzbudí.
Ale to jsem myslím dopadl ještě docela dobře. Horší to dnes mají třeba žáčci třídy čtvrté, jimž učebnice českého jazyka vnucuje básničku o pravěku, jejíž jedna sloka nápaditě sděluje:
Když naši chytili mamuta,
zpívali vesele utata, utata
a pak jsme se pod jedlí
svorně přejedli.
Co z toho utkví v paměti nevinného dítka? Pokud jen utata – utata, není to sice mnoho, ale je to lepší, než když je nevinné dítko o kousíček dál zvalchováno veršíkem
Jednou táta řekl: „Dá to ale práci,
než tu uděláme civilizaci.“
No právě - soudě dle básničky samé na tom je ještě práce jako na kostele. Chudák táta, utata, utata.
Mimochodem, tento kakofonický rým jedno nevinné dítko zvalchoval tak, že posléze samo na sebe prásklo mravnostní poklesek. Na dotaz básní šokovaného rodiče „to máte za trest?" totiž bezelstně odpovědělo „no - my jsme při hodině trochu povidali ..."
