Chodím po bánštajgu, po bánštajgu, po bánštajgu hladov sem a tam, singi jou jou jupi jupi jou. Dál to radši notovat nebudu – co kdyby to byl rasismus. Stačí, že jsou před desátou večer černý i vlaky.
Fakt ale mám hlad. Bodejť by ne, když jsem od rána nic nejedl. Nebyl na to čas. Když jsem dal krvavých 25 euro za Bayern-Ticket, tak je svatou povinností využít toho do poslední mrtě a vidět co nejvíc. A teď před desátou večer, když jsem usoudil, že už víc vidět nepůjde a konečně mám čas, tak na nádraží není ani bufáč, ani hospoda, ani vůbec nic.
Přes ulici naproti báhnhofu hučí kebabárna, ale s mojí němčinou a s mým ksichtem bych tam od těch divnejch Němců mohl dostat tak akorát drškovou.
Chodím po bánštajgu hladov sem a tam. Co chvilku vedle mne profrčí vlak a pořád to není ten můj. Na lavičce vsedě se kosa klepe dost blbě, proto chodím po bánštajgu sem a tam. Je dlouhý právě tak, aby se k němu vešla dvě osmivozová „ícéčka“. Jenže ta tady nikdy nezastavují a výsměšnou stošedesátkou se honí zeleným návěstidlům vstříc.
Chodím po bánštajgu hladov sem a tam. Třista kroků tam, třista kroků zpátky. Snažím se nemotat na bílé čáře u hrany. Na stovku rozjetý nákladní expres není na koleji UIC60 moc slyšet a má zábrzdnou dráhu tři čtvrtě kilometru.
Chodím po bánštajgu hladov sem a tam. Na nádraží třicetitisícového města není ani jeden nádražák. I lístek na vlak si musíte koupit sami. Naštěstí je automat promyšleně blbuvzdorný. Až na to, že je tak blbý, že od stoeurovky výše nic nepřijme. Ale stoeurovku stejně nemám, tak mě to nebolí.
Chodím po bánštajgu hladov sem a tam, singi jou jou jupi jupi jou, konečně jede poslední vlak a je můj.
Je čtrnáct minut po půnoci a ve vagónu hladov jsem a sám. Fakt se těším na nedělní ranní černý kafe. Fšechny dva obrázky jsou moje, singi jou jou jupi jupi jou.
